„Kdo, když ne my, kdy, když ne teď!“ ****************************************************************************************** * „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď!“ ****************************************************************************************** Mgr. Květoslava Morávková, absolventka geobotaniky na PřF UK (1991), účastnice listopadové hnutí 1989, je považována za inspirátorku známého hesla „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď později dostala na pamětní desku listopadových událostí umístěnou na albertovském děkanátě Květo, při vzpomínce na přelomové dny listopad/prosinec 1989, když jsem mezi vás – student ročníků – chodil do pracovny posluchačů na geobotaniku, vybavuje se mi vzrušená atmosféra výkyvy ke skepsi a zase k optimismu. Každý den se něco významného odehrálo. Ve stávkovém t v centru dění, proslýchalo se, že rozšíření nejznámějšího „sametového“ sloganu – který jsm později spolu se starostou Prahy 2 a rektorem UK umístili na pamětní desku na albertovském inspirováno tebou. Jak ty dny vidíš s odstupem?… No, po pravdě, s dvacetiletým odstupem si toho v detailech pamatuju poměrně foto: Tomáš Pe že samotný klíčový víkend jsme strávili v naší „brontosauří partě“ (pražsko-liberecké) na nejvyšší hoře Jizerek a protože jsme z Prahy odjížděli přes Neratovice autem spolustudentk resp. tehdy asi autem její maminky, minul nás klíčový „výprask“ na Národní třídě. (Pro nep ochranářské hnutí Brontosaurus mělo své místní organizace). O mnohém jsme se pak dovídali nebo dohadovali až v průběhu stávky, kdy jsme sice asi nebyl mile spontánní a studentsky otevřené – nikoli tedy někým v čele manipulované, ale naše sku a Albertova docela malá. Protože jsme od svazáků – pod nimi tehdy brontosauří komise ŽP na jsme batohy do auta a tuším, že popojeli parkovat právě někam k divadlu. Tam už nás dostih nikdo nic význačného nepřiznal – že je nějaká revoluce či zásadní zvrat, o víkendu začala letáků a informací do dalších měst – do divadel a vysokých škol, odkud se to celé v ponděl to, že jsem byla již měsíc těhotná… Každopádně do školy jsme chodili stávkovat a stranou j oborů na přírodovědě, takže je vidět, jak se biologie angažovala… K tomu heslu: Dle mne nám ho přinesl s pár zvěstmi, že se něco chystá,  Tomáš Škrdlant (mo předrevoluční, ale hlavně porevoluční významný dokumentátor a snad i režisér či scénárista i o disentu a Zemanovi či Komárkovi, hlavně ho ale nejvíc zajímalo, co my na systém, polit mezi studenty. Pod jeho vlivem - protože se nám fakt líbilo - jsme to heslo malovali na ně asi týden před 17.11. (možná i večer předtím, to už fakt nevím, ale trávili jsme tam v té večerů podobnými úlety). Bohužel nevím, kde ten transparent skončil, ani kam všude p. Škrd zašel, protože totéž heslo se hned v pondělí objevilo, možná právě v té prohozené variantě vedle na medicíně – už tedy v době stávky. Nárok na autorství si tedy nečiním, jen jsme ho šířily – tuším s Lídou Němcovou a možná i s někým dalším - a nesli ho v průvodu až na Vyše jestli jsme ho tam někomu předali nebo ho sbalili. Už tehdy jsme byli trochu zvyklí na rev demonstrace proti stavbě nové fakultní nemocnice na Praze 2, či pro záchranu Stromovky – p ni byla teď nedávno bohužel stejně schválena – i za naší dnešní demokracie – paradox, ne? Sféra vysokoškolského vzdělávání byla jednou z prvních, kde došlo k výrazné změně legislat zákon o vysokých školách se od té doby už změnil několikrát a dnes jsme svědky snah o dalš zcela jiných směrech proti tehdejšímu idealismu… Nejprve jsem ty změny docela sledovala a snad i chápala, od určité doby – asi v těch letec odešla znovu na mateřskou již tehdy ze Severočeského muzea – tedy asi od r. 1998 – jsem to přestala a jen občas zaznamenala novinky či nějaké problémy z tisku. V té době mi jen přiš moc grantuje a vzniká moc nových VŠ a říkala jsem si, kdy to asi skončí, či jestli to množ stimuluje i růst kvality či nikoli. Fandila jsem třeba vzniku Pávkovy „Středoevropské univ Jindřichovicích pod Smrkem, ale ta se nikdy nenarodila. Zato u liberecké TU vznikaly fakul pásu – od pedagogické přes hospodářskou až po architekturu. Protože vím, kdo všechno tam u kvalitě té školy jen potichu usmívám a nevím, co za absolventy z nich odchází – zatím jsem by se ucházeli o místo např. u nás v ČSOP, nenarazila. Z občasných studentských prací – kt konzultovali nebo lektorovali, či z diplomek, které jsem viděla, ale moc silný dojem nemám ten, že přibylo příliš děr do cedníku veřejných rozpočtů v kapitole školství a studentům p všech školních senátech - a zda k tomu chápou i tu zodpovědnost, aby něco skutečně důležit své profese uměli, to nevím.   V prvních letech nového tisíciletí jsem navíc získávala dojem, že to krajské – tedy základ školství se také moc nedaří. Ještě že betonový megaprojekt Centra vzdělanosti Libereckého změna politické garnitury v r. 2006 – aspoň jeden úspěch v tom hrozném nepořádku jejich da v kraji či lobbingu ODS let předtím. Od roku 2001 jsem měla nejstarší dceru na gymnáziu (s osmiletém) a občas mi bylo trochu líto jeho ředitelky, že tam často nevěděli, co za změny připomínky k novinkám – od zákonů až po státní maturity či vzdělávací plány – asi nikdo ne je neuměl vypořádat. To vše se pak promítalo do zájmu o tuto školu, do kvality přijímaných výše poplatků nás rodičů, ale to je asi trochu mimo tvůj původní rámec otázky, nepletu-li mě idealismus ve vztahu k situaci v našem školství skrze demokratické struktury za účasti nějak přešel. Ale nejen vzhledem ke školství, to je spíše kapitola o nástrojích a slabých porevoluční demokracie a trochu se jí dotknu dále. Na politické scéně se objevilo zelené hnutí – po dlouhou předchozí dobu přežívající v polo Dalo o sobě vědět jako předvoj sametového pozdvižení s předstihem už při teplických nepoko protitotalitní charakter předznamenával také jeho středopravou resp. svébytnou orientaci, směru dnes vyčítána s ohledem na častější přimykání k levici v západních zemích… Do zeleného hnutí jsem spadla už před revolucí skrze naše brountosaurování na gymplu a pak komisí ŽP díky lidem, kteří mě naučili něco – snad smysluplného – organizovat a řešit, ted Kulich, Jirka Dědeček, Šimona Bouzková, od nás z geobotaniky Hanka Stejskalová (možná znám přezdívkou Kanička) a někteří další, později i mladší či stejně staří spolužáci. Těsně po si organizovala – kromě posunutých státnic a diplomky – hlavně soukromý život, takže jsem potkávat častěji s libereckými kamarády a se spolužáky jen občas „tříbila názory“. Více jsme se potkávali a o „zeleném hnutí“ jsem zase více začala přemýšlet v době, kdy jse práce a činnost tichého kurátora botanických sbírek mi moc nevoněla, či nepřišla tak důlež – aspoň v tom pojetí, jak jsem ji zdědila. Ale jiné místo tehdy na Liberecku v dosahu neby vděčná svým způsobem i za ně. Koukala jsem tedy aspoň více po práci s veřejností – výstavy diskuse apod. Něco bylo vítáno, něco přijímáno mým ředitelem s výhradami, něco zamítnuto. že jsem si i přes tyto problémy nacházela vlastní cestu a možná právě to mne na práci – le večerech či o víkendech, když mi děti někdo hlídal, nebo jsem je mohla mít s sebou – bavil tato doba přinesla založení naší vlastní ČSOP, vzorem mi tehdy byla hlavně Lenka Šoltysová i další muzejní botanici, jako Jarda Rydlo, Věra Samková či Ivan Růžička.  Užívala jsem si s dalšími ekologickými organizacemi v regionu, stmelily nás společné „projekty“ jako záchr údolí – nejprve před přehradou a poté před výstavbou, úpravy pravidel průběhu motocyklovýc 2002, či kritické posuzování organizace MS SKI 2003 – nakonec se uskutečnilo mimo Jizerky dluhem ca 70 milionů (ty asi v „tichosti“ zaplatí město, kde jsem se právě za Zelené v roc zastupitelkou). Zelenou stranu i zelené hnutí chápu velmi barevně a složitě, stejně jako jsou pestří a slo pro ně pracují. Odlišuji nevládní základnu, která má leckdy jen roli jednoho (velmi potřeb dění ve společnosti, či platformy, která si (pokud možno bez ohledu na politiku a politiky vládní a parlamentní) dělá svoji práci. Svými nástroji i taktikou jen občas dosahují svých ostatní společnost více či méně podstatných cílů. Užívala jsem si deset let to, jak je v n společnosti relativně snadné získat peníze na jednoduchý, jednoletý a líbivý projekt (koho kvalita výstupů) a jak těžké je ufinancovat dlouholeté pravidelné a již okoukané projekty kterých jsou však zapojeny desítky či stovky dobrovolníků – např. na školách – a které maj dopad ve výchově dětí i jejich rodičů, případně je realizují dlouhodobě vlastní zaměstnanc udělat, aby je to po celý rok uživilo a nevisel nad nimi stále úřad práce jako hrozba. Jak vidno, vyhraněný názor na fungování věcí máš – i na základě jisté zkušenosti v komunál Nehodláš to využít v parlamentním stranickém systému? Asi ne. Právě možná i proto nechci vstupovat do žádné strany a budu se snažit jít vlastní svého života, protože jsem se naučila platit za své chyby v  projektech svou cenu, ale obt zkousávala, či stále ještě s velkou nechutí zkousávám spoluzodpovědnost i přehlíživost k n mnou volených a důvěrou podporovaných zelených politiků v posledních letech. To, že jsem a ilustrují skoky v preferencích i vznik dalších „zelených platforem“, které bohužel celé hn odsuzují na lokální úroveň. Dle mne tu chybí prostor na diskusi, pečlivá práce je přirozen lidsky) handicapována oproti té povrchní – platí teorie tzv. rychlého a pomalého času. A j hraju jen „hry s nulovými součty“, mezi které počítám výměnné obchody většiny našich polit doménou chlapské politiky, já víc preferuji cit, rozum a hry s nenulovými součty, kde jsou je jmenuji: důležité cíle, myšlenky, lidi, nástroje/procesy, pak peníze a vhodný čas a pro na práci. Pak se mohou dostavit kvalitní výsledky. Jiná schémata považuji za ošidná či krá neziskovém sektoru, kde se teď hlavně pohybuji, to platí dvojnásob, ač právě peněz a klidu nikdy dostatek. Víc se tedy opírám i o mínění přátel, kterých si vážím a z jejichž energie své síly k práci, když mi dochází motivace. Teď se snažím zklidnit a hledám další cestu životem, netroufám si tedy v tuto chvíli kriti demokracii. S odstupem dvaceti let mám pocit, že jsme především vyměnili totalitu ideologi úspěšnosti a vývoje společnosti. Neumíme si pěstovat příliš vnitřní hodnoty ani na materiá srovnaných životních priorit a hodnot. Zařadili jsme se mezi šedé obratové společnosti eur prázdných obratů má jen mizivá část osvícených obyvatel/občanů (a skoro žádný politik). Ne nich – ať už z hledisek vztahů společnosti k přírodě a přírodním zdrojům, či vzhledem k ná či nevládních strukturách – tedy ve vytváření skutečné občanské společnosti. Severské země důležitějším respektem, který platí na veřejnou správu jako pomyslný bič, cenzor nebo jen učí šetrnosti, skromnosti ke zdrojům i v prostoru (tedy v bydlení a soužití), jinde si léty tradice vypěs k nevládním organizacím určitých zaměření. Velmi málo z těchto příkladů se podařilo bohuže potřebnou hloubkou a pochopením k nám, do naší „svobodné demokracie“ po pádu železné opony Dnes poměrně často přemýšlím i o tom, zda a jak umíme tuto společnost opravdu pravdivě vyt je to jen jedna z utopií a zdání společností 21. století. Hodně myslím na to, kdo a proč h dráty vývoje společnosti a měřítky reálné udržitelnosti, nejen že tahá za nitky rozhodován občas smutně legračně loutkových politiků všech hlavních úrovní. Možná se po studiích ekos načerpávání sociologických či místně politických zkušeností ponořím opět více do studia – do filozofování, protože to asi neumím, ale více do přemýšlení o tom, co má v naší společn chyby či úspěchy spolu vnitřně souvisejí a co v tomto systému ještě mohu být platná já. Vše důležité již možná bylo napsáno či řečeno, ale možná i čas a prostor v tom hrají klíčo to bylo i významnou části lidstva pochopeno a uchopeno. Nevíme, zda právě teď po naší vývo stoupáme do další úrovně společnosti, či zda jsme už nezačali klesat k zániku. Každopádně a pravděpodobné. Doufám v tu první možnost a proto sbírám síly nestát stranou a přispět k varianty vývoje svou malou silou. Přeju ti k tomu hodně sil a uvážlivosti s tím, že je sympatické při tom myslet na kořeny, tj. na studentskou vizi z r. 1989. Rozhovor pořídil Pavel Kovář k 20. výročí studentského průvodu z Albertova na Národní tříd listopadu 1989. Prof. Pavel Kovář byl do konce roku 1989 vědeckým pracovníkem Botanického věd a  od března 1990 se stal odborným asistentem na PřF UK, později zde  byl vedoucím Kat letech 2003-2009 děkanem fakulty. Mgr. Květoslava Morávková roz. Lipnická: Absolventka geobotaniky na PřF UK (1991), po absolvování VŠ pracovala jako kurátorka Sever Liberci, manažerka ekologických, vzdělávacích nebo osvětových projektů nestátních neziskov zastupitelka města Liberec.