Velký člověk apeluje vizí, jejíž platnost trvá. Laudatio k poctě prof. PhDr. Radima Palouše u příležitosti jeho 85. narozenin ****************************************************************************************** * Velký člověk apeluje vizí, jejíž platnost trvá. Laudatio k poctě prof. PhDr. Radima Palo příležitosti jeho 85. narozenin ****************************************************************************************** Vaše Magnificence rektore, spectabilis, honorabiles, ctění hosté, jsme zde pospolitostí, kterou sjednocuje úcta a respekt k osobnosti, životu a dílu univerz doktora filosofie Radima Palouše. A také radost, že mu můžeme zde, tváří v tvář, v předveč osmdesátých pátých narozenin, tyto své city vyjádřit. V pokorném doznání, že naše životy a obohacoval a ovlivňoval k lepšímu. · Máme na mysli činy, které vykonal jako jedna z vůdčích osobností disentu, kdy svou pozic občana stvrzoval odvahou a byl v popředí těch, kteří ve zlomové době revoluce nám dávali z nezažité blaho entusiasmu nového počátku. · Máme na mysli jeho činy, spjaté s povoláním do úřadu rektora Univerzity Karlovy. A zde b aktérem obnovy univerzity – v jejím poslání, v její vůdčí ideji, v její důstojnosti. · Máme na mysli jeho pedagogické působení. Především na Pedagogické fakultě, jakožto integ Univerzity Karlovy. Zde svou dráhu vysokoškolského učitele započal, zde byl habilitován. Z potupen a hanoben, zde ale také měl trvalé přátele. A sem se posléze vrátil, aby zde spolu filosofie, nacházel žáky, přednášel a vytvářel centra svého působení. · A konečně a zejména  máme na mysli jeho dílo filosofické. Je bezesporu na místě, obrátit nyní pozornost právě k této oblasti Paloušova působení. Vžd vůdčí ideje svého rektorského úřadu, ona fundovala jeho názorovou pozici v době disentu, o jeho pedagogické činnosti. A je to oblast, kterou se nejdosažněji vtiskuje a bude vtiskova většiny z nás. Tím směrem mi také dovolte pronést své laudatio, jako variaci na téma Palou se skromnou, leč upřímnou pointou. Profesor Palouš je myslitelem obratu. Je kritikem doby stávající, respektive končící – ted jinými jeho slovy eurověku, nebo též doby pozdní. A je hlasatelem doby nadcházející - svět jeho filosofii výchovy předpokládá orientaci v této přelomovosti. Eurověk – novověk se ve své vrcholné a finální fázi dostává do krize, kterou stále více po Její dramatiku svého času výstižně charakterizoval Petrusek: Na jedné straně žijeme déle, nakupujeme více, cestujeme více, žijeme déle než dříve, relativizujeme hranice prostoru a reálných disponujeme světy virtuálními, možnosti komunikace jsou omračující, proudy inform objevy nového neutuchající… Navzdory tomu a ruku v ruce s tím ale také sílí pocit, že se n společnosti pozdní doby, kterou lze metaforicky přirovnat k sopce, o níž nevíme, zda a kdy a s jakými následky… Neméně výstižný je i Ralf Dahrendorf, když praví: Po období marnotrat na mnoha místech začal šířit strach, zda nebudou výdobytky naší civilizace zase zničeny ne nepřáteli vnitřními, zhoubnými důsledky naší vlastní činnosti, kterou nedokážeme či - doku nehodláme omezit… Palouš ve své myslitelské svébytnosti se noří do hloubky pod krizovou jevovost problémů a překrytých, leč původních příčinách. Vidí je ve zbujení subjekt-objektového rozlomení, kdy člověk se vyděluje z celku do určitého druhu osamocenosti a izolovanosti, aby to nesubjekt ovládal, vykořisťoval… Jeho panství má dalekosáhlé důsledky, v neposlední řadě ve zbujení kariéry, zábavy, hybridu pracovitosti a kariérního vzestupu. To vše na úkor transcendence, přesahu, pozvednutí se k ujasnění si poslání a smyslu života v řádu jsoucna; k otevřenosti apelují na jiné, nosnější hodnoty. Krize, které proběhly, a krize, které buší na dveře, dokládají, že věci zašly za nejzazší něco dělat. Povolává nás světověk. Jsme jedno lidstvo: nervový systém komunikace nás – tak dohromady. Nikdy jsme si do té míry neuvědomovali, jak – my lidé – spadáme v jeho. Ale jde komunikace, této propojenosti. Jde nyní o to vyvodit konsekvence pro rodící se šance spolu – bytostnou, živou, pulzující celistvost. A Palouš opakovaně zdůrazňuje, že tato celistvos člověka, lidstvo, ale je spolubytím, sounáležením veškerenstva. Se všemi důsledky pro pozn pro základní rozvrh našich životů. Není v tom novum naší doby, ale naše doba zde nastoluje novou naléhavostí v novém kontextu našeho pobytu. A zde je téma výchovy ústřední. Ne výchovy jako úkonu didaktického charakteru, a ne výchov návyků. Jde o výchovu jako orientování člověka, aby vyšel ze své omezující sebestřednosti, stínohrám jeskyně (viz Paloušem často připomínaný Platonův obraz), ze své zabořenosti do o toliko technovědních operací. Výchova má být výzvou, aby člověk na sebe kladl nejvyšší nár Jde tedy o výchovu obratu. Dovolte mi zdůraznit tři apely výchovy obratu, které v Paloušově díle zaznívají se značnou Za prvé. V tématizaci biblické zvěsti, ale také v archetypálních obrazech mýtů, legend a p opakovaně vrací téma zbloudění, svedení z pravé cesty, odloučení od životodárného zdroje, je podstatné. Napovídá to, že k lidskému životu patří, že nejdeme pravou cestou, že se oci že se dostáváme do rukou špatných vůdců, že propadáme závislostem, takže přestáváme být sa výchovu je to výzva, aby se neomezila jenom na předávání vědomostí a trénování dovedností, probouzela k nápravě, aby napomáhala moudrosti a odvaze dávat cestu svého života a doby ,v pořádku. Za druhé. Člověk se nachází v okolnostech, které na něho naléhají, zaměstnávají ho, nedáva je jimi proniknut a vlečen. Ale také a neméně, člověk má své nitro, je také niterný. A o n pečovat tak, aby bylo možno do něho vcházet a konat v něm podstatné dílo života – reflexi pravé a skutečné, o co má jit. Jde o nitro, které není klauzurou, kde se máme uzavřít, ale vychází, stejně tak, jako se do něho vchází, v němž a jímž se člověk disponuje pro svou zo na dění světa, pro svůj nezastupitelný úkol, pro své poslání. Pro výchovu je to výzva dát pořádku. Za třetí. Výchova nemá být jenom poznáváním věcí tak, že jsou vydělovány ze svých přirozen z celku jsoucna, abychom je mohli usmrcovat a pitvat, abychom jimi mohli k různým účelům m abychom s nimi mohli dělat cokoliv. Pro výchovu je to výzva, aby byla láskyplná: Má vychov aby svým poznáváním a jednáním nejen přemáhal a ovládal, ale také, a zejména, aby to, co p se setkává, chránil – v tom, co je pro ně podstatné, čím patří do řádu sounáležitosti. Výc člověku šanci, že přesáhne sám sebe dobrodiním, kterým je pro svět, v němž žije. A to neje Podmanivý je v této souvislosti novozákonní výrok apoštola Pavla k Římanům (8.19): „ Celé nedočkavě čeká, až se ve slávě zjeví spravedliví jako boží synové. Neboť tvorstvo bylo pod choutkám padlého člověka… Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude osvobozeno z toho ot muselo sloužit padlému člověku, a bude od toho zproštěno tím, že budou oslaveny Boží děti… celým tvorstvem jde jeden vzdech…“ Profesorovi Paloušovi se po zásluze dostalo četných ocenění. Ale jeden výkon není zaznamen výkonem svrchovaným a týká se této chvíle – a tato chvíle se nabízí, abychom jím Palouše z to výkon stáří. Stáří, které - v souladu s Komenského naukou o osmi školách života – má bý je nanejvýš potřebné absolvovat. Současný redukcionistický pohled nám vyjevuje stáří jako nezbývá než usnadňovat a kterému lze dočasně čelit toliko rozptýlením či reevokováním mlad stáří jakoby zde ještě nebylo. Proti tomu výchova obratu nám odhaluje stáří jako výzvu dob integrity a moudrosti zklidněného, usebraného životního nadhledu. Ve výstižném Paloušově komentáři k této Komenského nauce stáří má a může být vrcholným údo dočasnosti; a škola stáří má napomáhat náležitému využití poslední lidské šance tváří v tv smyslu bytí. K tomuto tématu se Palouš opakovaně vrací, variuje je v klíčových kapitolách monografií. V poslední z nich – „Paradoxech výchovy“ - cituje žalmistu (Žalm 91): „Kdo vsa Páně, pokvetou na nádvořích Božích. Ponesou ovoce i v stáří a budou svědčit: Pán je věrný, právo samo.“ Tento odkaz – dodává Palouš – není nezbytně jen náboženským vyznáním víry v H chápat jako příklad dosti zapomenutého pojetí života a světa. Tenkrát bylo zřejmé, že stař výhodu: jsou dost staří na to, aby je už nepobízely pomíjivé touhy – a právě v této negati dar obstát ještě v posledním úseku života… Být dost starý znamená proniknout z banální vše ´nebesům´“. Jsme zde, abychom si pospolu dopřáli to, co prof. Palouš jedním ze svých častých vyjádření prázdeň, sváteční čas naplněný reflexí, pozvednutím mysli, stoupáním nahoru. Jsme zde, aby blaho pobývat s velkou osobností. Používám-li zde slova velká osobnost, pak mám na mysli č To znamená člověka, který se dopracoval nadhledu, dovolujícího mu pádně i přesvědčivě vyja dobu i sebe sama zásadně změnit, či vyvíjet, protože jít dále nějak tak, jak tomu bylo dos nechceme-li se zaplétat do dalších dějství krize, která nás postihuje. Velký člověk apeluj platnost trvá. Proto je také možná člověkem tragickým, protože vize je uskutečnitelná jen jaksi, jen až pak, a stále nějak jinak, než to bylo míněno. Není však člověkem nešťastným, konců je jeho vize sama o sobě osvobodivým darem, nade všechny dary a navzdory ranám se ob Tedy je člověkem šťastným. Šťastným proto, že – slovy Komenského v citaci Paloušově -  sic co zařídit je třeba, ale může, chce a musí to zařizovat. Prof. PhDr. Zdeněk Helus, DrSc. proděkan pro vnější vztahy Pedagogická fakulta UK další informace zde [ URL "IFORUM-8087.html "]