Nic už se nedá napravit. Snad lze jen trochu zmírnit to, co se stalo ****************************************************************************************** * Nic už se nedá napravit. Snad lze jen trochu zmírnit to, co se stalo ****************************************************************************************** V roce, kdy uplyne dvacet let od listopadových událostí 1989, vycházejí vzpomínky profesor Černého „Normalizace na pražské filozofické fakultě“, v nichž se vrací k době tzv. normali První polistopadový děkan zveřejňuje své vzpomínky jako poctu kolegyním a kolegům, kteří b vyhozeni, i jako výstrahu pro budoucnost. Váš zatím poslední svazek pamětí vyšel až s odstupem dvaceti let. Kdy jste jej začal připr Knihu právě vydaných vzpomínek jsem začal psát v létě 1989, kdy jsem si, paní redaktorko, budoucnost mají možná větší cenu vzpomínky než to, co vybádáme. Vybádat to může případně č lépe. Pamětem jsem se ale skutečně začal věnovat až v polovině 90. let, když jsem ukončil fakultě. Vydal jsem vzpomínky na své mládí „Ve městě u tří řek“, které končí květnem 1945, Karolinum vyšly vzpomínky na roky 1945–1968 pod názvem „Za divadlem starým i novým“, v Div „Divadlo v bariérách normalizace“ a pak jsem připravil text pamětí „Normalizace na pražské fakultě“. Tento text jsem ale deset let odmítal vydat, protože se mi zdálo, že čas na to j Nakladatelství Karolinum jsem rukopis nabídl asi před třemi lety, ale to s vydáním otálelo ho vrátilo. Za pár dní se ale nečekaně ohlásil profesor Zdeněk Beneš, historik, který text nakonec vyšla v edici Filozofické fakulty UK. Vzpomínky nemohou být nikdy objektivním dokumentem, jejich podoba je vždy subjektivní – zá autorovi, co bude stát ve středu dění. Na co jste se vy převážně soustředil a co by nemělo Chtěl jsem podat svědectví, jak se MNĚ jevilo období normalizace na fakultě. Zažil jsem do jednou z nejtěžších v univerzitních dějinách. Na dálku mi to připomínalo čas, který popsal v Mistru Kampanovi. Já jsem jen popsal to, co jsem viděl a považoval za důležité. Samozřej všechno neviděl a nevěděl. Chtěl jsem připomenout lidi, kteří museli odejít, aby se na ně dvacet let muselo z fakulty odejít téměř 150 odborníků. Lidí, kteří byli na vzestupu nebo i v zahraničí. To velmi uškodilo jak vědě, tak studentům i nám, ostatním kolegům, kteří js zůstat. A rovněž jsem chtěl, aby to byla trochu i výstraha. Lidé si totiž mnohdy myslí, že na to, co dělali, že se to promlčí, ztratí v čase. Ale tak to není. Proto v knize připomín normalizátory naší fakulty. Nic už se nedá napravit. To je taková naivní představa. Snad lze jen trochu zmírnit to, co jsem také hned po nástupu do děkanské funkce poslal dopisy těm vyhozeným pedagogům, které jsem jim, že se neomlouvám, protože jsem to nezavinil, a také vím, že nejde napravit, co s zmírnit snad ano. A vyzval jsem je, aby přišli a přihlásili se opět svým katedrám. Ale byl pro někoho pauza dvaceti let, během níž nemohli být v kontaktu se studenty, může být už př Ve vzpomínkách se věnujete také úloze herců během vypjatých listopadových dní. Čím byste j vysvětlil jejich zvláštní postavení ve společnosti? Herci byli jediní lidé, samozřejmě ne všichni, které široká veřejnost znala a důvěřovala j jediný důvod, proč se tak prosadili. V českém divadle tato tradice existovala dlouhodobě. už za národního obrození i v dalších těžkých okamžicích. Hlavním úkolem herců samozřejmě b ale mnozí měli vědomí, že jejich úkolem je i dělat něco navíc. Například podpořit rozvoj č Podpořit národní a sociální zápasy a demokratické myšlenky. Myslíte si, že by herci takovou důvěru měli i v současnosti? Snad jedinci ano. Herci, jak já je zažil, vždycky vyvolávali dojem, že kromě toho, že uměj něco říct. Byla tu jednota mezi publikem a herci. Herci byli mluvčí publika. Publikum je m že je bavili a ještě jim říkali potřebné věci. Dnes se jde spíše za individuálním úspěchem pro Zprávy Společnosti bratří Čapků článek k blížícím se devadesátinám Radovana Lukavského mluvím. Samo publikum je zájmově roztříštěno. Velcí herci jednou hrají v tomto divadle, po Kdybych měl o někom vytvářet jako teatrolog profil, byl by to velice roztříštěný profil. Š Medřická pracovali pod režiséry, kteří byli členy jejich souboru a kteří si je vedli, vych jako Hilar, Karel Dostal, Krejča, Radok, Pleskot tam s nimi žili a mohli dvacet, někdy i t pracovat. Nyní přijde režisér jako host, odevzdá představení a zmizí. A herci hrají další zase pod někým jiným. Už tu není příležitost k nějakému hlubšímu myšlenkovému spříznění. D připraveni, třeba i na vysoké úrovni, vytvořit určité dílo kdekoliv. Snad zase jednou něko velké divadlo se dá dělat jen v souborech a že chvíli trvá, než soubor vyzraje a najde spo jsem pro to používal termín „divadla spřízněných duší“. V knize připomínáte program, s nímž jste vystoupil 4. prosince 1989 na schůzi Občanského f myšlenky vycházely a jak se jej dařilo realizovat? Připomínám, že jsem nikdy po funkcích netoužil. Když jsem se v roce 1966 měl stát proděkan práci, odmítal jsem to. Děkan Mužík mi ale řekl: „Kolem čtyřicítky by měl každý univerzitě V roce 1967 jsem ale jako proděkan prosadil, aby fakulta uvažovala v delší perspektivě. A takový elaborát o vývoji Filozofické fakulty do roku 2000. Tam jsem se už zamýšlel nad fak nefunguje jen v horizontu pár let, a přišel jsem s termínem „otevřená fakulta“. Ten termín od papeže Jana XXIII. Otevřená pro různé obory, různé metody a různé názory. V té době jse formuloval jakousi myšlenku programu. Pak to ale bohužel všechno padlo. Když jsem se znovu funkce, bylo mi už jasné, aniž bych se s kýmkoliv musel radit, o co jde. Hned druhý den jsem tedy definoval tři body programu – abychom na fakultě o všem, co se jí týká, rozhodovali tady, aby to byla otevřená filozofická fakulta, otevřená názorům, různým odborníkům, našincům, cizincům, aby tu měly místo různé obory, třeba i ty, které tu zatím nejsou, různé metody, prostě aby se zde skutečně nabídlo mladé generaci to, co lze nabídnout v tomto světě, a aby se to – to za třetí – zvýšila úroveň studentů a kantorů. A k vaší otázce? Nevím. Mám ale dojem, že uplynula ještě krátká doba, aby se ten poslední bod mohl splnit. Ale spoustu věcí se nám podařilo zrealizovat. Obnovily se zakázané předměty, vznikly a roz útvary, došlo k obměně pedagogického sboru, ale ne formou čistky... Podařilo se též přivés z ciziny. A ještě jeden „první krok“ bych ale rád připomněl: požádal jsem pana docenta Pet spolupracovníky, aby zablokovali všechny fakultní archivy. Zmiňujete rovněž dobu začátku 90. let, kdy si na děkanátu podávaly dveře návštěvy z domova které setkání nejraději vzpomínáte nebo kdo se vám nejvíce zapsal do paměti? Návštěv přicházelo opravdu mnoho a byla to krásná setkání. Ať už šlo o vědecké odborníky, kulturního či politického života nebo novináře. Zmíním třeba setkání se zástupci španělské Salamance, s kanadským velvyslancem, improvizované diskuse ve velké aule s Josefem Škvorec Chramostovou, Ludvíkem Vaculíkem a mnoha jinými. Potěšilo mě i setkání s profesorem Wiener mně evokoval atmosféru Prahy 30. let. S Janem Wienerem jsem se spřátelil a setkávali jsme letech, kdy už jsem na fakultě nepůsobil. Často šlo ale třeba jen o letmá setkání, protože nebyl čas... (Lucie Kettnerová)