Legenda Cepl ****************************************************************************************** * Legenda Cepl ****************************************************************************************** 28.11.2009, rubrika: Orientace, strana: 21, autor: TOMÁŠ NĚMEČEK Život a dílo vinohradského profesora, který Čechy naučil, že ústava není kus papíru Nezůstala po něm velká kniha. Nepovedlo se mu proměnit právní vzdělávání. A přesto Vojtěch Cepl, poslední z generace vel polistopadových soudců, uspěl. Píše se 23. říjen 1992. V karlovarské vládní vile na třídě Petra Velikého právě expertní k pětidenní práci dopsala českou ústavu a teď čelí oponentům. Mezi nimi přijel i letitý prof katedry ústavního práva, kterému se návrh ani trochu nelíbí. „V tu chvíli se postavil Vojt cituji - opáčil: Vám, stalinistickým ještěrům, chci říct, že se ústavnímu právu věnuji již vůbec s vámi nesouhlasím!“ vzpomíná tehdejší vicepremiér Jan Kalvoda. Těžko by se hledal „ceplovštější“ výrok: tak sebevědomý a zároveň sebeironický. Muž, který týdnem zemřel, se stal legendou trochu paradoxně. Navzdory tradovanému mýtu ústavu nepsal, „dědečkem“ než „otcem“, formulace nechával na mladších členech týmu - ale právem ho počíta autory. Na Ústavním soudu za sebou nezanechal mnoho velkých nálezů - a přesto se stal nejznámější Jeho kritici o dvě generace mladší se ošklíbají, že poslední léta kázal na zhruba pět stál - a přesto ho anketa expertů zařadila mezi deset intelektuálně nejvlivnějších právníků. Vojtěch Cepl byl poslední ze „čtyř mušketýrů“ prvního Ústavního soudu. Možná ne D’Artagnan to byli spíš aristokratický Vladimír Klokočka, masarykovec a znalec řecké filozofie Vladim sveřepý katolík a bojovník za restituce Antonín Procházka. Ceplovi se však povedlo něco jiného. Díky němu mnozí zažili, že právu a soudnictví se dá r to, o čem kázal poslední léta do médií: dostal povědomí o ústavě a morálce do „hlav a srdc Pevná, jako když troubí lesní rohy Mezi tvůrci české ústavy nebyl shodou okolností ani jed právník. Zato mezi nimi měli silné slovo pražští intelektuálové z dnes už zaniklé strany O Ameriky a její stručné ústavy. Nikoli náhodou proto vyslali do ústavodárné komise právě Ce od nich skutečně v Americe byl (v dozvuku pražského jara stihl studijní pobyt v Michiganu) upoutal pozornost ODA svou zapálenou obhajobou smluvní svobody v občanském právu. Zdánlivě paragrafů dodal smysl a étos. V Karlových Varech přišla v říjnu 1992, při psaní ústavy, jeho velká chvíle. „Po pondělní sedli k hromadám podkladů a začali psát. Bylo nás asi sedm a já jsem zjistil, že jsem mezi nejstarší a většinu z nich jsem učil na právnické fakultě. Tak jsme to rozdělili na kapito dostal jednu,“ líčil Cepl o dvanáct let později v časopise Týden. Jiní pamětníci - napříkl předseda ústavněprávního výboru Miloslav Výborný, dnes ústavní soudce - upřesňují: „Sám Vo ani písmenko. Ale chodil od skupinky ke skupince a říkal nápady, které se uhnízďovaly.“ V vymysleli přezdívku „dědeček ústavy“. Tedy ten, který ji přímo nezplodil - ale byl u zrodu Hlavní kus odpracoval Pavel Zářecký, dnes ministr pro legislativu. Mladý tajemník komise C napsal spolu s děkanem pražských práv Dušanem Hendrychem třeba pasáže o volbě prezidenta n sněmovny. Další a další přepisování se táhlo dlouho do noci, jiný z autorů - dnešní advoká - testoval pozornost unavených kolegů tím, že do článku 53 vepsal citát z hry cimrmanovské nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude. „Všiml si toho jediný Zářec Svoboda. Do pátku bylo konečné znění hotovo. „Zásluha Vojtěcha Cepla je v tom, že chtěl ústavu minimalistickou a jednoduchou. Nedovolil detailní lékový předpis,“ říká Jan Kalvoda. „V roce 1992 zaznívaly návrhy, kam všude vepsa Cepl je odrážel poukazem na to, že zákon nemůže předvídat všechno. Spoléhal na politickou léty vytvoří, a bude mít pravidla pevná, ,jako když troubí lesní rohy‘.“ Nutno podotknout, že profesor tohoto rozhodnutí nezalitoval ani za éry prezidenta Klause, lhůty a prázdná místa způsobovaly nepříjemné tahanice. Vraž do zákona kopu vajec Vojtěch Cepl později mnohokrát říkal, že jednolitý návrh poničil zájmíčky“. Bylo to mírně přehnané, vždyť expertní tým vycházel z průběžných dohod poslanec jejích rámcových návrhů (například že parlament má být dvoukomorový a prezidentovy pravomo první republiky). Své připomínky psal i Václav Havel - tehdy soukromá osoba, ale očekávaný - se svým poradcem Vladimírem Klokočkou. O některých institucích však skutečně rozhodly tehdejší momentální zájmy. „Václav Klaus mi letech říkal: To vy, Bendové, jste zavinili, že vznikl Senát. Odpovídal jsem: To vy jste d aby byl prezident slabý - a jinak než přenosem části pravomocí na Senát to nešlo,“ vysvětl tehdy delegát malé křesťanské strany KDS. Jan Kalvoda dává k lepšímu jiný příběh. Václav Klaus si na jednání vlády 4. listopadu čte přemýšlí: „Prezident jmenuje profesory vysokých škol... To chceme, aby jmenoval profesory? ministr zdravotnictví snaživě odpovídá: „Ne, to samozřejmě nechceme, pane premiére.“ Jenže Klausovým cílem je snížit Havla na ceremoniáře: „Ale chceme! Právě to chceme!“ Anebo: do karlovarské vily na oponenturu dorazili i dva respektovaní muži, předseda federá Otakar Motejl a jeho protějšek z republikového soudu Antonín Mokrý. V dilematu, čí institu zůstane šéfem, raději experti vyhověli oběma. Tak vznikla komplikovaná čtyřstupňová sousta Vrchní soud (s Mokrým) a Nejvyšší (s Motejlem). „Víte, proč má sněmovna 200 poslanců?“ říkal Vojtěch Cepl před deseti lety v rozhovoru pro Havel jich navrhoval 150, naše skupina také, jenže v České národní radě jich tehdy sedělo si nevypustí rybník. ... Také jsme málem měli v preambuli ,my, národ český‘ a ústavně před jazyk, jak to chtěl jeden ministr. To je legislativa na způsob Magdaleny Dobromily Rettigo kopu vajec!“ Poslanecká skupina si pak vzala návrh ústavy počátkem prosince na týdenní zas Tam se definitivně prosadila široká imunita, právo i jen jediného poslance navrhovat změny existence Nejvyššího správního soudu („kolegyně Anna Röschová to nadhodila - a už tam byl, Vznosnou preambuli napsal Václav Havel, jiný dramatik a chartista Milan Uhde -tehdy předse mu ji zredigoval a zkrátil. Před schvalováním ústavy 16. prosince 1992 zavazuje Miloslav V papíru koaliční strany, že jakékoli změny schválí jen všechny společně. Pokračování na straně 22 Dokončení ze strany 21 Proto prochází jen jeden významný návrh: nezávislý poslanec Pavel Hirš oprášil ten den rán mluvili Havel či Cepl - na později veledůležité ústavní pravidlo, aby se do sněmovny volil Senátu většinovým systémem. Až nepochopitelně malou pozornost budilo zakotvení Ústavního soudu. Zato muž, který byl u amerického Supreme Court Vojtěch Cepl od počátku tušil, jak silná instituce se tady zrodil „Hnusí se mu pomlouvat přátele“ Prezidentská kancelář oslovila v roce 1993 při hledání úst všechny fakulty a Akademii věd. Sešla se asi čtyřicítka jmen, Cepla navrhla - podle vzpomí Chrastilové, tehdejší ředitelky hradního právního odboru - pražská fakulta a měl samozřejm „Dnes už se to může říct: hlavní jména byla předjednaná. ODS chtěla Zdeňka Kesslera, my An prezident Vladimíra Klokočku... Proto prošly nominace hladce,“ říká Marek Benda. Dodává, ž Klaus „bohužel nikdy neuznal záhodno se takto o kandidátech bavit“. Vojtěch Cepl udělal dojem i na názorové odpůrce. „Dám mu svůj hlas. Pouze profesor Cepl na že bude korigovat naše chyby, že pojímá Ústavní soud jako lux,“ prohlásil v plénu poslanec (dnešní poradce předsedy ČSSD). Jenže pak přišel záludný útok. Poslanec Jaroslav Vlček, milovník špionážních afér a temně záhadná postava tehdejší politi Cepla fakticky obvinil z kontaktů se Státní bezpečností. Vyložil zmatený příběh, jak se v na rekreaci v krkonošském hotelu Krakonoš, kam přijel i Cepl a jeho kamarád ze studií Zden Vlček měl prý dojem, že ho sledují. A je fakt, že Masopust byl - na rozdíl od Cepla - skut s krycím jménem Právník. ODA ale byla připravena. Na její žádost přijel do sněmovny ministr vnitra Ruml a četl ze s 574, jejž Státní bezpečnost na Cepla založila. V listopadu 1971 se ho snažila zverbovat, a na své přátele, chartisty Petra Pitharta a Ivana Klímu. „Snaží se dokazovat svoji nevhodno neurastenickými obtížemi... Hnusí se mu prý pomlouvat své přátele,“ napsal strážmistr Vyša pokus ukončil. V roce 1976 profesora ještě kontaktoval podporučík Jan Ritter - pod záminko kontakty studentů pražských práv s cizinci. I z policejně těžkopádného zápisu StB prosvítá ironická formulace: „Myslí si, že se najde dost jiných i u nich na fakultě, kteří by nám m vstříc.“ Věta vzbudila smích v sále, kandidát pak už prošel hladce. Bylo možné slušně přežít? Vojtěch Cepl na druhý pokus StB vzpomínal nerad; tajná policie ho chtěla obvinit ze znásil „Bylo to hnusný, temný, nemohl jsem spát, třásl se, takhle jsem skončit nechtěl,“ řekl aut textu pro chystaný životopis. „Při výslechu jsem se zeptal, kdy a kde to bylo. Prý že osmé hotelu Olympik v Libni. Vytáhl jsem diář a ulevilo se mi: Tak ten večer jsem měl vzdělávac penzisty, pánové, mám 400 svědků. Neřekli nic - nic! - a poslali mě domů.“ Profesorova minulost leckomu vrtala hlavou: jak mohl nestraník přežít normalizaci na fakul že takoví byli mezi pedagogy nejméně tři. A čistky se soustředily hlavně na mladé reformní Pitharta nebo Pavla Rychetského, nikoli na Cepla, který pražské jaro prožil na stáži v Oxf Ceplův celoživotní protichůdce Zdeněk Jičínský, který opsal oblouk od předního komunistick po levicového chartistu, ho později v Rudém právu (v září 1993) zkritizoval, že normalizac přikrčení a úlitbám, jako byly přednášky o občanském právu pro SNB. Tehdejší studenti Jan Svoboda ale vnímali Cepla ve fakultní šedi jako zjevení - živého, zábavného nekomunistu. „ bytů začínal dvěma doporučeními, jak prokázat, že jste s babičkou sdíleli společnou domácn rozbijte výtah, za druhé sami sobě posílejte balíky. Domovnice a pošťačka vám už pak dosvě bydlíte...“ popisuje Cyril Svoboda. Mezi studenty se tradovalo, že režim si na Cepla netroufne, protože byl zetěm světoznámého Jiřího Trnky. Spíš než zesnulý tchán ale nad Ceplem držel ochrannou ruku jeho bývalý učite normalizační rektor Karlovy univerzity Zdeněk Češka. To on mu doporučil, ať se stáhne a vě a dědickému právu. „Ještě před listopadem 1989 jsem pak podal návrh na jmenování Vojtěcha bez jakýchkoli problémů prošel vedenímuniverzitý,“ říká dnes osmdesátiletý advokát Češka. Reaganovský půvab „Vojtěch Cepl jako ústavní soudce nevydal ohromující množství nálezů. .. prezident Ronald Reagan si tímto způsobem patrně uchovával čas věnovat se jen nejdůležitěj napsal o něm něžně v Lidových novinách soudce Hynek Baňouch, na čas Ceplův asistent. Každý z významných soudců první generace je spojen s některým známým nálezem, kde dělal zp Vladimíra Klokočky to byl památný nález č. 1, potvrzující zákon o protiprávnosti komunisti Vladimíra Čermáka Benešovy dekrety, později zrušení volebního zákona z dílny Klausovy ODS U Antonína Procházky restituce. U Pavla Varvařovského zásadní zásah do správního práva. U vrácení Lidového domu do rukou ČSSD... Někteří byli neuvěřitelně pracovití. „Vladimír Čerm svůj spis, přestože na to měl asistenty. Osobně zatelefonoval neznámému soudci z Ostravy, výborný rozsudek, jaký není třeba rušit,“ popisuje tehdejší asistent Vojtěch Šimíček, nyní správního soudu. Vojtěch Cepl měl ve srovnání s nimi pověst především okouzlujícího diskutéra, který jen má potřebu dát své názory na papír: za celých deset let napsal jen dvě menšinová stanoviska ( všech soudců v historii). O jeho slovní pohotovosti se na Ústavním soudu tradují legendy. skrovných, stísněných počátcích soudu si nově příchozí Pavel Varvařovský prohlíží Ceplovu a posteskne si, že dostal malý kamrlík. Odpověď: „Pane doktore, vy se styďte za svou bídu, blahobyt!“ Až rok před koncem mandátu se ukáže, na jaký nález si profesor „reaganovsky“ še podílel se - i jako zpravodaj -na zrušení protiústavní regulace nájmů. Co je nejdůležitější Jan Kysela, jeden z největších expertů na ústavní právo v generaci tř napsal na odborný blog Jiné právo zajímavý postřeh: ještě důležitější byl Vojtěch Cepl v r ústavního soudce“. Zbavil se kazajky oficiální funkce a stal se populárním komentátorem právních otázek. „Zís spousty lidí, kteří ho nepotkali a znali jen z rádia a televize. Ti, co ho pamatují, na ně shrnuje Eliška Wagnerová, místopředsedkyně Ústavního soudu. V médiích kázal o významu nepsaných etických pravidel; o tom, že vláda řádu je důležitější většiny; byl neobvyklou kombinací amerikanofila a pravicového eurofederalisty. A posílal t „Přitom měl celoživotní nechuť k autoritám, nikdo pro něj nebyl nedotknutelný vzor na pied Eliška Wagnerová. I díky téhle vlastnosti s pobaveným úsměvem pozoroval, jak ho po návratu škol přerůstají třicátníci, jimž se dostalo lepšího vzdělání než jemu. Po Vojtěchu Ceplovi nezůstala velká kniha, ale jeho „škola“: skupina novinářů, které zajím skupina právníků, kteří se nebáli mluvit do médií. Koneckonců, není to sen každého rodiče Psaní ústavy trvalo do noci. Jeden z autorů otestoval únavu kolegů a do článku 53 vpašoval citát: A ze všeho nejhorší jsou trpaslíci. Seminář o dědění bytů začínal doporučeními, jak jste s babičkou sdíleli společnou domácnost: Za prvé rozbijte výtah, za druhé sami sobě po Domovnice i pošťačka vám pak dosvědčí, že tam bydlíte. Nový ústavní soudce Pavel Varvařovský si prohlíží Ceplovu velkou kancelář a posteskne si, kamrlík. Odpověď je břitká: „Pane doktore, vy se styďte za svou bídu, ne já za svůj blahob