„Vůdčí kultura“ na Dni vědy ****************************************************************************************** * „Vůdčí kultura“: nešťastný politický konstrukt nebo závažný koncept, zakotvený v histori ****************************************************************************************** Den vědy 26.11. 2009, přednáší prof. Jiří Pešek             Dámy a pánové, průzkumy oblíbenosti předmětů středoškolskými studenty v celé Evropě stabilně ukazují, že s fysikou stabilně zaujímá poslední příčky. Je to tím, že je to obor, považovaný žáky za b za disciplinu, kde studentovi moc nepomůže tvůrčí myšlení a kde výsledky výzkumů vlastně n ničemu praktickému dobré. Jsem jiného názoru: naše fakulta sociálních věd byla založena ja orientovaná, náš Institut mezinárodních studií má vychovávat osobnosti, jimž široké spektr intelektuálních dovedností pomůže zvládat komplikované praktické úkoly a komplexní problém Moderní dějiny jsou tu propojovány s aktuální problematikou jako její interpretační zázemí exemplárně ukázat. V posledních letech se – v Nizozemí, v některých zemích Spolkové republiky Německo, ale be hodnotového, kulturního a civilizačního standardu, k němuž se deklaratorně i kompetenčně m příslušné země. Koncept, zásadně odmítaný evropskou levicí, lze jistě v jeho dosud praktic set právních, dějinných, geografických či kulturních reálií té které země či celého našeho nebo o občanství žadatele rozhodovat např. skutečnost, zda zkoušený imigrant ví, že nejsla roce 1825 Caspar David Friedrich? To je pochopitelně absurdní Za dosud nesporně „prkennou“ podobou integračních testů však stojí vážný a svým způsobem n na to, aby se – zejména neevropští – imigranti seznámili a “zkoordinovali” s provozně nutn a jednotlivými národními kulturními standardy a hodnotami. O „neevropských“ imigrantech ho jednak přistěhovalci z jiných zemí EU mají dnes v jejím rámci zajištěné podstatně komfortn podmínky a za druhé proto, že vnitroevropští migranti uvnitř EU dnes jen zcela výjimečně ( pracovní migranti v Irsku a Velké Británii na počátku hospodářské krize v roce 2008) předs problém. O to větší nároky na integrační vstřebání však před cílové nebo hostitelské země migrantů z neúnijních oblastí Evropy, z Ruska, Asie a Afriky. Evropa – a nejen Evropa – dlouho zavírala oči před skutečností, že druhá polovina 20. stol dosud převažující běžnou praxi cílových imigračních zemí: Obrazně řečeno: z „melting potu“ tyglíku, do nějž byli obrazně viděno vhazováni přistěhovalci a z něhož pak zakrátko do hos národní společnosti vtékal životodárný proud nových, nicméně již „stoprocentních“ Vídeňáků nebo Američanů se stal „salad bowl“ salátová mísa, v níž je i po stém promíchání možno odl salátu od kousků rajčete nebo papriky. Čínští nebo ruští přistěhovalci se prostě skutečným stávají daleko obtížněji a později, než bývalo zvykem. Dlouho platilo přesvědčení, že tako salát je vlastně cennější, zajímavější a kreativnější než kupříkladu přetavení pestré spol Afričanů i obyvatel karibských ostrovů v „unifikované Brity“. Se sílícím migračním proudem třetího světa“ se však čím dál tím častěji začaly objevovat problémy, množily se typově a rozrůzněné konflikty, začaly stoupat státní náklady na udržování a obsluhu takto pestré sp popředí (zejména po 11.9. 2001) začala vystupovat též otázka loyality neintegrovaných segm vůči státu a většinové společnosti. Nejpozději ve chvíli, kdy si tématu v řadě zemí začal populismus, bylo jasné, že problematiku integrace a jisté akulturace (vzájemného přejímání rozdílných kultur) přistěhovalců do většinové společnosti není možno nadále vytlačovat str politického a společenského vidění. Mluvíme-li o kulturní integraci a společenské akulturaci, bude  nutně třeba vysvětlit, co pojmem „kultura“, který se objevuje v jádře obou pojmů. Nejrozšířenější pojetí kultury se odráží v jejím postavení např. v učebnicích dějepisu: po vyčerpávajících líčeních válek, m pádů a ustavování vlád, uzavírání mezinárodních smluv a změn státních hranic bývá na konci krátký pasus, obsahující jména několika spisovatelů, malířů nebo skladatelů. Někdy bývají i jejich nejslavnější díla nebo je knížka oživena reprodukcí slavného obrázku. S předchozí historických katastrof a slavných převratů nemá tento „výčtový kulturní dodatek“ obvykle ž body. Čtenář tak v podstatě dostává informaci nebo dokonce jasný signál: Kultura je něco p záležitostem daleko podstatnějším, je to jen pověstná šlehačka na dortu, kterou střídmější jako tak raději opatrně odstraní: člověk si nikdy není jist, zda není zkažená. Co je to ale ta kultura? V principu existují dva přístupy k chápání tohoto pojmu. Ten jede klasické německé filosofie pozdního 18. století a zahrnující v sobě starší, od renesance j chápe kulturu jako něco povzneseného nad rutinu shonu všedního dne, nad společnost běžných se lidí, jako záležitost elitní a pouze vzdělaným a hluboce zasvěceným elitám přístupnou a Je to vysoká duchovní kultura, zakotvená v antické tradici a rozvíjená v pojmech a vzorcíc nezasvěceným nevzdělancům vlastně vůbec nic neříkají. Je to kultura pro elity a kultura, k vytváří a vyděluje z většinové společnosti. Je to také svého druhu náhradní náboženství, k k němu propracují a kdo se mu oddají, otevírá netušené a nádherné nové světy. To druhé pojetí, opírající se o francouzskou a anglosaskou tradici, kulturu do velké míry civilisací. Do tohoto výměru pak spadá i řád, strukturovanost a hierarchisace společnosti, její hodnotové škály, tradice, rituály, způsob ustavovaní obecného konsensu či formy legit institucí. To, co je nad tímto výměrem, tedy tvůrčí, umělecká, myslitelská a vědecká kultu také elitní charakter. Ona vyšší kultura ale  v tomto modelu není tak výrazně separována o od řekněme masové kultury. Účastníkem takto vymezené kultury tak je i poslední pomocný děl případě, že nikdy nepřečetl jedinou knížku, nebyl v opeře ani v galerii. Sdílí ale se svoj svět hodnot, respektuje její řád, akceptuje její rituály a instituce, vstřebal její mental V praxi moderní  či postmoderní společnosti, kde se od doby meziválečné definitivně prosad receptivní, v řadě ohledů výrazně nadnárodní kultura, která do velké míry smazala či přine rozostřila hranice mezi kulturní tvorbou pro elity a nabídkou pro masy, ovšem rozdíly obou do pozadí. Přičinila se o to i jistá demokratisace vzdělanostních šancí (a postupná vzděla žen), kterou jako  všeobecný fenomén přineslo již meziválečné období. Pro změnu kulturního ještě významnější byla skutečnost, že od konce 19. století začala dosud jednoznačně domina míry statická - kultura slova, pouze provázeného nebo ilustrovaného hudbou či obrazem, na ustupovat náporu visuality, muzikality a dynamické akce. Je to vidět už na proměnách divad okolo roku 1900, je to od 90. let 19. století zřetelné v souvislosti s nástupem filmu a je společenským úspěchem. Přechod od kultury slova a textu k dnes již (bohužel) bezmála absol dynamicky působící směsi obrazu a hudby je pak tématem zásadních, ve svých důsledcích mnoh potěšitelných, kulturních proměn celého 20. století. To vše s sebou přineslo ohromnou demokratisaci, zmasovění a samozřejmě také gigantickou ba podstatné většiny kulturní produkce. A tyto změny také návazně donutily filosofy, literárn kunsthistoriky a konec konců i historiky nově promyslet roli kultury v dějinách i v součas euroamerické civilisace. Jasně se to ukázalo v rámci diskusí o důsledcích tzv. „lingvistic pro historiografii, tedy při formulování tezí o významu analýzy komunikační a symbolické d sémantiky dějinných procesů. Zcela konkrétně se to ukázalo prostřednictvím teorie historio výzkumu diskurzů.[1] [ URL "#_ftn1"] Vyjdeme-li z této aktuální úrovně dějepisného myšlení, pak je kultura obecný horizont, na společnost ustavuje svůj svět, své hodnotové hierarchie, svůj funkční rozvrh, svůj vztah k i způsob aktuálního sebeporozumění či cílení do budoucnosti. Jestliže pak svět kolem sebe nás samotné jako jeho součást) činíme uchopitelným, srozumitelným a manipulovatelným jen t konstituujeme do slov či obecněji sémantických znaků, je kultura klíčem k této soustavě. A i nástrojem a klíčem k moci nad tímto světem: kdo ustavuje kulturní diskurs, je jeho pánem kulturní modus společnosti, je schopen ovládat i ji, vykonávat nad ní svoji vládu a panstv ní svoji moc. To není odtažitá teoretická poučka, to je praktická zkušenost, na jejímž základě všechny d století investovaly ohromnou energii do snahy o odstřižení společnosti od její dosavadní k kontextů a vazeb ke kultuře okolního světa. Sovětští bolševici stejně jako němečtí nacisté rudí Khmerové cíleně ničili většinu pokladů, produktů, tvůrců, institucí i struktur „staré cizí, „kosmopolitní, imperialistické, židobolševické“ a jak jinak ještě denuncované kultur zabránit tomu, aby lidé poznávali a nadále používali dosavadní kulturní modus, aby poznáva komunikovali zavržené nebo prostě jiné než vládnoucí koncepty kultury. Součástí té snahy b úsilí o odstranění plurality kulturních diskursů i velkolepá unifikace ve smyslu fysické l skupin a náboženských nebo národních menšin obyvatelstva, které jaksi překážely na cestě k centrálně řízené a censurované kultuře. Ovládnutí kulturního diskursu společnosti, ovládán každodennosti, ovládání kulturních preferencí lidu mělo pro udržení a vnitřní stabilitu tě z nejvyšších priorit. Připuštění nebo i jen tiché tolerování alternativních kulturních pro nebo i jen minimálních „ostrůvků positivní kulturní deviace“ by tyto diktatury podstatně o to vystihl George Orwell v románě „1984“. Velmi dobře je to vidět též  na ve srovnání s již jmenovanými diktaturami poněkud méně vra i tak dostatečně zhoubném a perversním gottwaldovsko husákovském režimu v Československu: následoval pokus o široce založené fysické zničení nebo alespoň znepřístupnění velké části kulturního bohatství, komunistická strana vynaložila intensivní snahu o zpřetrhání dosavad vazeb českého kulturního života na kulturu evropského západu. Dnes již publikované výzkumy literatury, umění, hudby nám předvádějí tehdejší stranicko státní pokus o odstranění dosav rituálů, zvyků, terminologie, snaha o eliminaci dosavadních kulturních elit i platforem je komunikace. Patřila k tomu i reforma, směřující k radikální proměně a pragmatisaci školstv to lze charakterisovat jako aspekty široce založené snahy o ovládnutí kultury, o podřízení každodennosti kultury. Proto se také tolik významných, medialisovaných a ve svých mocenských důsledcích závažných právě na poli kultury: Připomeňme jen velkolepé aféry okolo sjezdů československých spisov 1956 nebo 1967 a ovšem celý rok 1968 jako specifický kulturní fenomén. Po návštěvě sovětsk a po šoku normalisačních čistek přelomu 60. a 70 let se boj o kulturní svrchovanost či o m kontrolované, schvalované, zakazované nebo censurované kultury opět roztočil od poloviny 7 kultury se přece stala základním velkým tématem Charty 77, která byla od počátku spojená s alternativní kultury. Do tohoto rámce spadal i trvalý zápas malých kulturních společenství existenci a o publikum. Patřila sem činnost podzemních nakladatelství, existence zastrčený divadelních inscenací, povolených jen kdesi v provinčním městě nebo na periferii a přece v publikem, které si je našlo i bez reklam. Patřila sem divadelní představení, odehraná v so umělecké výstavy, uspořádané na čísi soukromé zahradě, podzemní semináře a nakonec dokonce universita. Kultura, která byla alternativní k oficiální, státem schválené nebo doporučova sama o sobě, tedy i bez implicitně politických obsahů, znervózňovala a na jisté úrovni jen rozkládala komunistický režim, nenápadně ale soustavně ho delegitimovala a zesměšňovala ze mladé generace. Skutečnost, jak moc byla alternativní kultura pro režim nebezpečná čili negativně významná i z toho, kolik destruktivní, represivní energie stranických orgánů a tajné policie na seb vysvědčení o závažnosti nelegálních kulturních importů stejně jako domácí neoficiální či a kulturní tvorby, ale samozřejmě i poslechu nebo šíření alternativních kulturních statků, v znova tím, jak brutálně je pronásledoval a jak tvrdě je soudně stíhal. Význam nezávislých kulturních aktivit se ukázal i v revoluci 1989 a v bezprostředně porevo důvěru a legitimitu doma, ale i v zahraničí v té chvíli získali především lidé ze světa do kultury. Oni formulovali nový výměr společnosti, vytýčili horizont klíčových cílů, ustavil etablovali nový modus, v němž společnost začala komunikovat, v němž se pokusila rozumět sv Jedním z velkých porevolučních problémů bylo i nalezení a osvojení si sémantického komunik potřebného pro znovuzačlenění české společnosti do evropského celku. Nešlo jen o odhození obranných stereotypů z dob komunismu. Velkým úkolem bylo najít a osvojit si rovinu kulturn na níž  žila ta část Evropy, která nebyla zatížena zkušeností „reálného socialismu“ a utvá kulturní komunikaci, svůj horizont hodnot, snů i strachů, svoji kulturní každodennost v ji se to podařilo, byli jsme vůči „staré západní Evropě“ vlastně v postavení imigrantů. O řad věcí jsme mluvili funkčně jiným jazykem, v jiných pojmech, s jinými významy, stojícími za stejnými slovy. A skutečnost, že se toto komunikační naladění české společnosti na evropsk porevolučních let do velké míry zdařilo, je jedním z jejích neokázalých, ale nejpodstatněj Velkou výhodou, kterou dnes česká společnost ve svém novém pragmatismu mnohdy ani nedoceňu v této situaci její bezpečně zažitá evropská kulturní zkušenost, společná historie se zápa partnery a také velká a v zásadních konturách udržená vzdělanostní tradice, na níž teď byl Bylo ohromnou zásluhou jinak spíše neheroické české inteligence, že přes desetiletí nacist a přes euforie i deprese desetiletí komunistického režimu udržela tuto kontinuitu kulturní tradičně kompatibilního se západní Evropou. Pro start do nové svobody po roce 1989 to byl Demokratická otevřená společnost se v kulturním ohledu liší do diktatur především a zásadn že nepostuluje nárok na monopol kulturní svrchovanosti. Neznamená to, že by kultura v demo nepředstavovala mocenský nástroj a klíč k panství nad společností. Není či přinejmenším ne být v držení jediného politického subjektu a měl by být ve svém absolutním nároku relativi konkurencí, resp. koexistencí více nabízejících se kulturních světů, existujících zároveň. může docházet k jisté hierarchisaci a na druhé řadě nutně i dočasné nebo úplné marginalisa některých z možných kulturních prostředí a tedy i světů nebo komunikačních platforem jisté Nemělo by to ale vést k jejich ghettoisaci nebo k zakapslování. Integrace menšin nebo imig jako přístupných, srozumitelných, poznatelných subjektů je životním zájmem každého státu, tedy i Evropy. S oporou v historické zkušenosti je ovšem třeba upozornit, že dosáhnout takové a zejména t otevřenosti, komunikace a pochopení mezi menšinovou a většinovou společností není snadné a (ani v případě, že je do tohoto úsilí vložen značný finanční i politický kapitálů) zdaleka pádný příklad je možno uvést situaci německé menšiny v meziválečném Československu a její obyvatelstvem neočekávaný vznik nového státu a proměna postavení českých Němců z příslušní vrstvy v národnostní menšinu jistě zatížil jakékoliv snahy o vyvážený modus vivendi s nový státem, resp. s jazykově českou, s tímto státem se identifikující společností nemalou hypo byla ještě zvyšována ne vždy šťastnými politickými postoji jak většinové vlády a české exe křečovitými reakcemi německých stran a politických representací. Lze nicméně říci, že českoslovenští Němci byli v evropském a snad dokonce světovém měřítku státem nejhýčkanější: měli státem financované menšinové školy střední i vysokoškolské kate diplomy měly plnohodnotnou platnost. Měli řadu menšinových kulturních institucí (divadla, musea atd.), které byly opět subvencovány ze státní kasy. Příslušníci menšiny měli přístup funkcí a posic zastupitelských sborů i exekutivy. V letech 1926-1938 byli němečtí ministři československých vlád. Přesto se integrace nezdařila. Pocit ztráty privilegií stejně jako z nutnosti naučit se dosud přezírané nové – většinové - státní řeči byla dlouhodobě podsta existence řady reálných výhod. Vědomí blízkosti většinové, nadto expansivní německé národn žijící hned na druhé straně státní hranice, určovalo míru a formu česko německých nároků n podstatněji, než realistická analýza konkrétních situací. Výsledkem byla známá krize, skon jednáních tragédií. Byla to historicky unikátní situace, která je vývojem dějin dávno přek žádném případě zapomenuta a v jistých politických segmentech obou států dokonce ani nezalo Přesto by měla patřit k trvalým výstrahám obecné povahy, že totiž úspěch integrace záleží aspektech než jen na ochotě většiny investovat a otevřít menšině reálné cesty k integraci. A tím se z historické okliky vracím k dnešní Evropě, k roli kultury a k problému integrace EU, tak a zejména mnohamilionových skupin imigrantů do vnitřně pomalu ale přece jen srůsta společnosti. Od velkých eurointegračních kroků 90. let je zřejmé, že nejsilnějším a nejper celoevropským poutem v dnešní Evropě je její kultura, tradice, kulturní dědictví. Evropa n existovat jako pouhá obálka, v níž jsou nasypány národní státy a v jejich vnitřním rámci p mnohamilionové menšiny. Taková „salátová mísa“ by byla koordinačně, ekonomicky, bezpečnost kulturním slova smyslu komunikačně těžko stabilisovatelná. A hlavně by nebyla schopna vstř proud externích imigrantů, který rychle stárnoucí a pomaleji, ale přece vymírající Evropa ale bez kterého se také – právě s ohledem na populační krizi - v dlouhodobé perspektivě ne Menšiny (exemplárně připomeňme jen v našem bezprostředním německém sousedství třímilionovo tří a půlmilionovou turecko kurdskou menšinu) přitom na jednotlivé národní společnosti půs destabilisačně, nejsou-li do nich poměrně rozsáhle integrovány.  Ukazuje se, že je velmi podstatné, aby si menšiny nevybudovaly uzavřený, zvenčí nepřístup nesrozumitelný svět výlučné – vůči většinové společnosti a jejímu kulturnímu diskursu nepř konkurující – kultury, závazné pro co možná všechny příslušníky menšiny. Vytváření takovýc kulturních ostrovů je pro celek společnosti krajně nebezpečné, a to nejen s ohledem na akt s terorismem. Uzavřené enklávy národnostně, nábožensky, kulturně „cizích“ menšin jsou cent generovaného napětí v sociálním, vzdělanostním, genderově emancipačním, mnohdy i ekonomick tu dochází ke konkurenci o to, kdo společnosti (ne snad v celku, ale např. v jednotlivých  segmentech) prostřednictvím kultury vnutí svoji moc, resp. kdo se dokáže postavit mimo dos kulturního, hodnotového a tedy např., také právního diskursu. Taková nacionálně náboženská společenství, přesvědčená o své moci a nezávislosti na normách většinové společnosti přito přenášet do ní napětí a způsobovat v ní jisté posuny, sekundárně v řadě aspektů měnící dos situaci a sociální stabilitu.  Spojená Evropa ani její členské státy přitom samozřejmě netouží po tom, aby v ní národnos nebo kulturní menšiny beze stop zmizely, aby jejich integrace do evropské společnosti a ku jejich asimilaci ve smyslu rozpuštění se v moři unifikovaných Evropanů. Tak to ale např. v při své návštěvě Německa insinuoval turecký premiér Recep Tayyip Erdogan, který při projev Rýnem vyzval členy turecké menšiny v Německu, aby se za žádných okolností nenechali integr společnosti, protože by to vedlo k jejich asimilaci, která je podle něj formou genocidy. O politické ani žurnalistické obci na jeho řeč ovšem nebyl právě positivní. Myslím, že tomu, vnímat argumenty, lze dokázat, že takový cíl (eliminační kulturní asimilaci) nemá žádná ev že by nadto něco podobného v otevřené společnosti EU ani nebylo prakticky uskutečnitelné. nenapravitelná škoda. Menšiny totiž do hostitelské země přinášejí nejen některé unikátní k v celé řadě ohledů cenné vazby na země původu, ale i své „jiné“ než  evropské způsoby vidě specifický způsob kritického posouzení a tvůrčího obohacení hostitelské společnosti. Podmínkou produktivního soužití ovšem je, že imigranti jsou jako jednotlivci i jako specif ochotni a schopni zahájit s hostitelskou společností rozhovor a že většinová společnost je hledat, činně ustavovat a ovšem i financovat platformy takové komunikace jako základní pod utváření společného a pro obě strany srozumitelného světa. Zkušenosti ukázaly, že i když v společnost nutně a ve svém vlastním zájmu musí usilovat o vytvoření expertních skupin, kom jazykem menšin a obeznámených s jejich vnitřním kulturním a civilisačním mikrokosmem, hlav komunikačního nároku přece bude vždy ležet na příslušnících menšin. Bylo již popsáno mnoho papíru politicky velmi korektními rozklady o hrůzném „jazykovém imp většinových společností, které si především nárokovaly a nárokují, aby ti, kdo chtějí dlou společnosti, také důkladně ovládli její řeč. Zůstává ale prostou skutečností, že ovládnutí společnosti je pro každého, v jejím rámci žijícího člověka základním předpokladem, jak si občanské společnosti a k aktivní účasti na uplatňování svých lidských a občanských práv. B v jazyce většinové společnosti je občanská participace a vzdělanostní, genderová, stejně j emancipace imigrantů prakticky vyloučena. To ovšem není nějaká „menšinová výjimka“: stejné pro insidery každé společnosti. Jazyk či šíře ovládnutí komunikační sémantiky většinové společnosti otevírá přístup nejen o nárocích, právech a povinnostech každého jedince, ale umožňuje také přístup k porozumění a uspořádání světa „těch druhých“. A ukazuje se, že to platí nejen třeba pro arabské nebo imigranty ve Francii, ale kupříkladu i pro po všech stránkách stoprocentně německé děti, ž desetiletích stále častěji nedokáží před vstupem do první třídy školy naučit do té míry do německy, aby mohly školu využít jako sociální a kariérní výtah a ne ji pouze protrpět jako své příští nezaměstnanosti a trvalých sociálních problémů. Ani příslušníkům většinové spol tedy „vůdčí kultura“ dána automaticky spolu s rodným lisem. I oni si ji musí pracně osvoji v ní a subjektivně ji přijmout – jistě že pokaždé s přirozenými generačními posuny a úprav „domorodci“ (nemluvě o mnohdy problémy velmi zatížené a nadto ve srovnání s rodiči nemotiv třetí generaci imigrantů) mohou nečekaně přistát ve specifickém ghettu „prekariátu“, namno nepřátelském vůči většinové společnosti.  Jak to tedy vyřešit s tou „vůdčí kulturou“? Je možné a potřebné  ji nárokovat, případně př Obávám se, že asi spíše ano. Potřebujeme ji ale nejen pro imigranty ze vzdálených zemí. Po stejně tak pro nás a pro naše děti, abychom si uvědomili, že hlavní podmínkou skutečného p evropské integrace nebude dramatické podepisování nějakých dalších unijních smluv, ale pod současná míra porozumění řeči i světu našich evropských spoluobčanů. To neznamená jen exte „čengliš“, „džengliš“ a jiných zparchantělých variant světového obchodního jazyka. Spíše j (finančně, personálně, časově podloženou) investici do osvojování si jazykových a kulturní a myšlení našich evropských partnerů i vnitrostátních menšin. Jen vzájemným porozuměním a našich kultur můžeme dospět ke společné evropské identitě, k loyalitě, k převzetí kulturní sociální odpovědnosti za náš kontinent a za půlmiliardu jeho občanů. Od imigrantů pak nejen perspektivně očekáváme, ale i nutně vyžadujeme, že se budou podílet ochraně hodnot, řádu a kulturního i ekologického dědictví, na udržení a stabilitě evropské Pro ně samozřejmě také platí nárok, že se pokusí v co nejširším horizontu porozumět většin Přicházejí (legálně i nelegálně), aby se podíleli na sociálních a kulturních výhodách evro aby unikli namnoze neřešitelným propletencům problémů svých rodných zemí. Musí tedy také i vytvoření komunikačního mostu k široce vnímané kultuře společnosti, v níž chtějí zdomácnět netouží trvale zůstat v imigrantském ghettu. A většinová společnost by jim ve vlastním záj jak uložit, tak umožnit, ale také podstatně ulehčit, a to nejen nabídkou dostupných jazyko školení o reáliích toho kterého národa a státu. Je ovšem také nutno dlouhodobě počítat s tím, že proud imigrantů Evropu v řadě ohledů pozm mají někteří lidé problém s nově budovanými mešitami tu v Duisburgu, jindy v Kolíně či nej Švýcarsku nebo např. s rychle rostoucím množstvím ruských pravoslavných chrámů v jižní Fra pluralita kulturních světů, nečekaně působící souběh diskursů kulturní každodennosti a apr kulturních (hodnotových, vztahových) samozřejmostí může v regionálním nebo dokonce celoevr postupně relativisovat řadu občanských, emancipačních, genderových standardů, na které jsm zvykli, ale které nejsou v jiných částech světa ani samozřejmostí, ani součástí kulturní t li tyto problémy včas a důkladně identifikovat, zkoumat a komunikovat, mohou se náhle obje zdroje příštích problémů nebo dokonce hrozeb. Máme-li tedy zvládnout onen mnohovrstevný integrační nárok – vůči imigrantům, menšinám i v vlastní integraci do spojené Evropy, musíme daleko více udělat pro to, abychom především m a pochopili, co je v té naší politicky a mocensky tak závažné kultuře pro nás klíčové, pod nepostradatelné. Musíme daleko více než dnes porozumět sami sobě, daleko hlouběji se infor tedy o české a evropské společnosti, o jejích hodnotách a tradicích, o jejích živých rituá představách, obavách i snech. Nemyslím si, že by to byla snadná úloha a obávám se, že ani tak úplně příjemná. Bez porozumění naší vlastní kultuře však nemůžeme vymezit a definovat kdo přicházejí a mají se do ní integrovat. Zároveň ale bez takového porozumění sama sobě n našim vlastním dětem sdělit, co se mají naučit, co mají chránit, o jaké konsensy je třeba mají jednou nárokovat od přistěhovavších se „Novoevropanů“. Ustavení „vůdčí kultury“ve smy konsensu o lidských a občanských právech, o ochraně kultury v její široké definici, o resp řádu spojené Evropy a také o činné úctě k jejímu kulturnímu a přírodnímu dědictví, to jsou   zbytečné nejsou. Seznámení se s takovýmito nároky je pak opravdu možno a snad nutno vyža kdo chce žít na tomto nevelkém, ale v řadě ohledů velmi produktivním  kousku světa mezi pr pláněmi Atlantiku.  Uvážíme-li výše řečené, dospějeme k závěru, že humanitní vědy jsou v tomto smyslu tou nej a nejaplikovatelnější oblastí vědy a výzkumu, jakou si vůbec lze představit. Obávám se vša netuší ani česká společnost, o její vládě nemluvě, ale ani velká většina těch, kdo ve sféř pole humanitních věd aktuálně obdělává. Otázka vůdčí kultury tak pro nás zůstává velkou a [1] [ URL "#_ftnref1"] Achim Landwehr, Historische diskursanalyse, Frankfurt – New York 20 vysvětluje, co je to diskurs, následujícími slovy: „Skutečnost není poznatelná sama o sobě pro nás. To, co společnosti i indiovidua akceptují jako vědění a skutečnost, je vždy nutně kulturou. Vyplývá to ze skutečnosti, že náš svět nikdy nemůžeme ustavit zcela svobodně (a šlo, byl by kulturním výtvorem), nýbrž nalézáme jej vždy již hotov, to znamená uspořádán a konceptem své smysluplnosti. Diskursy tak přejímají  úkol, dát nám historicky dešifrovatel tuto skutečnost světa k disposici.“ …  „Nejkratší možné určení funkce diskursů proto zní: staví skutečnost.“