Liessmann usvědčuje Evropu z nevzdělanosti ****************************************************************************************** * Liessmann usvědčuje Evropu z nevzdělanosti ****************************************************************************************** 08.03.2010, autor: Petr HLAVÁČEK Liessmannova kritika současného stavu úrovně vzdělanosti vzbudila v celé Evropě obrovský r Liessmann je politicky i akademicky nekorektní a nebojácně si bere na mušku unijně-evropsk vzdělávání. V poválečných časech a vlastně značnou část druhé poloviny 20. století náležely pojmy jako nebo "elitní vzdělání" do množiny slov poněkud problematických ba odmítaných. Platilo to j (demokratické), tak ve východní (komunistické) části evropského kontinentu. Západoevropské revolty roku 1968 usilovaly pod heslem rovnosti šancí o otevření univerzitního vzdělávání vrstvám obyvatelstva, nastal nebývalý boom zakládání nových univerzit od Velké Británie př Německo. Právě tehdy se začala v kuloárech vládních úřadů a parlamentů omílat poučka o tom, že rost vysokoškolsky vzdělaných jedinců automaticky implikuje růst tzv. hrubého domácího produktu v 70. letech 20. století mnohokrát vyvrácená, se však latentně znovu zjevila v postulátech procesu a ve svých deformacích je inovativně vzývána právě v České republice a dalších zem střední Evropy. Výsledkem těchto procesů jsou nivelizace vzdělanosti, proměna tradičních u masová učiliště, mizení intelektuálních elit, masová produkce vysokoškolsky "vzdělaného" p šance na uplatnění. Povlovný ale o to intenzivnější tlak je vyvíjen především na humanitní Evropě zdecimované desítkami let komunistické abnormality. Kritik útoku na vzdělanost Jedním z kritiků a břitkých komentátorů tohoto útoku na vzdělanost a kritické myšlení obec filozof Konrad Paul Liessmann (* 1953), profesor vídeňské univerzity. Jeho kniha Teorie ne Omyly společnosti vědění (2006), která v minulém roce vyšla též česky, se stala skutečným bestsellerem, jakýmsi veřejným "motákem", kolujícím po celé Evropě. Liessmannův text vzbuz nadšeně přijímán i zatracován. Není se co divit. Vždyť jde o, svého druhu, pamflet akademi nekorektní, jenž s jistou dávkou bezohlednosti účtuje s unijně-evropskými reformami vzdělá klišé jako "společnost vědění" dostávají pěkně na frak. Liessmann vědomě navazuje na jinou důležitou knihu druhé poloviny 20. století, totiž na Te polovzdělanosti Theodora W. Adorna z roku 1959. Ten upozorňoval zejména na úskalí moderníc která se stávají platformou polovzdělanosti jakožto univerzální "hodnoty" nových (pseudo) úvodu své knihy provokativně konstatuje, že tento společenský obrat je ve skutečnosti mnoh Naším problémem již není polovzdělanost, nýbrž "absence jakékoliv normativní idey vzdělano nevzdělanost. Evropou obchází strašidlo masové univerzity! Kanta by z univerzity vyhodili V souvislosti s českými koncepty "měření vědy" v podání Rady pro výzkum, vývoj a inovace n aktuálně a zároveň úsměvně Liessmannovo připomenutí specifické vědecké kariéry filozofa Im Předně - Kant vlastně nikdy neopustil svůj rodný pruský Královec a tamější univerzitu, jeh mobilita byla naprosto nulová. A hned poté, co byl jmenován univerzitním profesorem, přest deset let publikovat. Z hlediska bodového systému, platného dnes pro česká univerzitní a a pracoviště, byl tedy nehorázně podprůměrným vědcem. Jenže, jak Liessmann konstatuje, během let "mlčení" Kant intenzivně promýšlel svou Kritiku čistého rozumu a proto ono desetiletí nejproduktivnějším fázím v dějinách vědy vůbec. Tímto příkladem z Kantova života nás Liessmann jistě nechtěl jen pobavit. Je to výzva k vá nad fungováním našeho vědeckého života. Vždyť jinde odkazuje na důležitou adornovskou myšl že proces vzdělávání a věda potřebu-jí především dostatek volného času. Liessmann se tak v nediplomaticky, natruc všem "manažerům vědy" i všelijakým klišé o lenosti vědeckých pracov Ve svých esejích dává Liessmann nepokrytě najevo, že pro evropské univerzity je zničující či sociálnědemokratické rovnostářství, tak vypjatě liberální koncepce, degradující univerz produkující školenou pracovní sílu. A také ona zvláštní hra na "excelenci", již je v knize jedna kapitola. Liessmannovi jde především o zachování univerzity jakožto nedílné součásti prostoru, která ve své exkluzivitě "posiluje autonomní myšlení a žití mravního subjektu". "humanistického konceptu vzdělání", jenž není toliko produktem osvícenství, vidí Liessmann evropskou demokracii a svobodu. Závěrečná kapitola Liessmannovy knihy Teorie nevzdělanosti nese apelativní název Skončeme vzdělání. Autor kritizuje celou "reformní frazeologii" současné Evropské unie a především "reforma", jenž je vlastně jen zvráceným eufemismem pro škrty v univerzitních rozpočtech, pedagogů a pedagožek a plánovaný nárůst studentské masy. Za exemplárního nepřítele všech pseudoreformátorů prohlašuje Wilhelma von Humboldta s jeho univerzity. Liessmannovo takřka topografické ohledávání evropského univerzitního prostoru staromilským pohledem do minulosti. Jde mu o budoucnost. Proto Liessmann bilancuje, nebere přičemž současným reformám a jejich výsledkům je ochoten přiřknout i jisté "kabaretní hodn oněm projevům totální multimediality při prezentaci vědy samotnými vědci a vědkyněmi, oné pointu s nekontrolovatelnou vizualizací banalit všech odstínů. Liessmann varuje před fanat reformy", kteří vnášejí na univerzity chaos s nádechem kafkovského světa. Ale rovněž vyslo nad nehybností evropské akademické obce. Ne, francouzských či německých studentů a student demonstracích dost a připojují se k nim i profesorské sbory. Liessmanna jen zneklidňuje, ž podivném konfliktu akademická obec nedostatečně užívá svou intelektuální výbavu: "Zarážející je ovšem pokora, s jakou je tato propaganda všude přijímána a vyznávána. I tam předpokládat intelektuální potenciál, který by umožnil alespoň trochu distancovaný pohled poměry, triumfuje přizpůsobivost, příslib spolupráce, hloupý strach, že by člověk mohl něc přijít pozdě." Společnost vědění, nebo kontroly? Má snad Liessmann skutečně pravdu, když se napůl ptá a napůl konstatuje, že v celé oblasti nejde vlastně o vytvoření oné vzývané společnosti vědění, nýbrž společnosti kontroly? Má t již definitivní konec univerzity jako jednoho z nejdůležitějších fenoménů evropské civiliz ideologií konce 60. let 20. století byla na tehdejších západoevropských univerzitách "vášn dnes se Liessmann obává, že ji naopak nahradil "vášnivý souhlas", trpné smíření s čímkoliv skutečně tak? Liessmannův "moták" přímo vybízí k opakovanému čtení, provokuje dialog. V Praze teď budeme možnost vést s Liessmannem dialog "naživo". Můžeme se tak společně pokusit o zodpovězení o jsou svrchu zmiňované myšlenky jen manýrou jednoho středoevropského intelektuála nebo zda lakonické odhalení reálného stavu evropské vědy a diagnózu hluboké intelektuální krize evr kontinentu. Petr HLAVÁČEK Autor pracuje v Collegium Europaeum - Výzkumné skupině pro dějiny evropského myšlení Filoz & Filozofického ústavu AV ČR. --- Konrad Paul Liessmann (* 1953) je profesorem na Filozofickém institutu Univerzity Vídeň. J zájem se soustřeďuje na filosofii 19. a 20. století, filosofii umění a kultury a na esteti Rakouské státní ceny. V roce 2007 jej klub vědeckých novinářů Rakouska vyhlásil Vědcem rok své vědecké činnosti píše eseje a literární kritiky a komentuje rakouský kulturní život. J nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění, vydaná v roce 2006 se stala bestselerem. Říká v n si potichu myslí stovky evropských vědců.