Rozvojové projekty mnohdy neřeší reálné problémy, říká Tomáš Ryška ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** S tvrdou realitou fungování rozvojové pomoci v jihovýchodní Asii se seznámil student dokto programu antropologie FHS UK Tomáš Ryška. Vykořenění dětí z jejich původního prostředí, tý zneužívání... Protože do thajské misionářské struktury příliš pronikl, stal se nepohodlným za dramatických okolností utéct. Nejen o tom, ale i o mizejícím kmeni Akha jsme si povídal krátce po jeho zatím poslední cestě do Asie. Tomáš Ryška původně vystudoval ekonomii na Masarykově univerzitě v Brně. Po několika cestá jihovýchodní Asie se do školy vrátil a na FHS UK začal studovat magisterský program v obor antropologie. Nyní je ve druhém ročníku doktorského studia. Jak se zrodil váš zájem o jihovýchodní Asii? Do Asie jsem odjel po studiu ekonomie v roce 2000. Byl to klasický výlet, na jaký jezdí ti Během cesty po severní části Thajska jsem se setkal také s obyvateli minoritního etnika Ak první setkání s něčím, co dále významně ovlivnilo můj běh života. Přitom prvotní zážitky s negativní, ti lidé mi příliš nesedli. Dnes bych to nazval, že kluk z města se dostal do pr nezvládal. Například mi vadilo, že když chtěli jíst maso, museli zabít prase, které u toho Právě ale možná ten silný pocit mě nutil si o nich něco dál zjistit. Asi za půl roku jsem Asie vrátit, ale jel jsem přímo do akhajských vesnic, kde jsem pobyl asi tři měsíce. Popra tam většinu času nudil, protože se tam toho moc neděje. Pomáhal jsem třeba nosit vodu nebo je práce pro ženy, nebo jsem pomáhal na poli, což spíše vzbuzovalo posměch, protože jsem b nešikovný. Postupem času se některé věci, které na začátku působily „exoticky“, začaly stá já se začal na mnohé dívat jinýma očima. Najednou jsem si začal uvědomovat, jak složitým p musí čelit. Problémům, které jsou daleko za hranicí jejich kontroly.  K mému velkému překv začalo docházet, že mnohé z těch problémů souvisely s rozvojem. Snad proto jsem se začal v projektům, které sem byly směřovány. Jak jste se tam dorozumíval? Předpokládám, že místní etnikum anglicky moc neumí... O tom, jak se mladý výzkumník učí minoritní jazyk „svého kmene“, píšu s jistou nadsázkou v bílého boha – Příběh moci bezmocných. Z počátku opravdu velmi těžko. Akhaové používají svů mnozí ani nemluví thajsky. Tento jazyk nemá písemnou podobu a je to jazyk tonální, který j neboť je závislý na tom, jak slovo „zazpíváte“. Snažil jsem se jazyk naučit a nebylo to ni Když jsem třeba mluvil se staršími lidmi, kteří špatně slyšeli, tak ti mi nerozuměli. Svůj dělám mezi svými vrstevníky, kteří jsou absolventy křesťanských dětských domovů, jež byly rozvojových programů. Ti slyší dobře a navíc rozumí lépe či hůře anglicky. Na studiu místních poměrů jste založil i svou disertační práci. Čím se v ní zabýváte? Pro řadu antropologů není podstata rozvojového diskursu, se vší svou snahou o pomoc potřebným, ničím víc, než překroucením „skutečných“ aktivit „rozvojového“ aparátu. Přesto, že „rozvojový“ diskurs nemusí být založen na reálných událostech, jak tito vědci tvrdí, je třeba bádat hlouběji. Nezajímá mě tolik, jestli rozvojová pomoc funguje či ne, ale spíše jak vlastně funguje, jaký diskurs obklopuje její aktivity a praktiky a také co to všechno nakonec přináší těm, o které jde až ve třetí řadě. Samotným „spotřebitelům“ rozvojové pomoci. Lidem v nouzi. Každá, ať už úspěšná nebo neúspě pomoc, přináší do lokality nějaký zásah. Tento zásah následně ovlivní životy místních lidí Akhaové představují v Thajsku minoritní skupinu, a tak jsou vystaveni všemožným negativním toto postavení přináší. Navíc mnoho z nich není občany země, v které se narodili. Po opušt domovů se ke všemu stávají další minoritou, a to křesťanskou, neboť v zemi je většinový bu V rámci své doktorské práce se věnuji dynamice a mechanismům obklopujícím aktivity jedné k křesťanské rozvojové organizace. Nejbližšími členy mé sociální sítě jsou moji vrstevníci, křesťanských domovech. Někteří z nich po jejich opuštění vykonávali misijní činnost a pozd nový domov pro děti z hor, ve kterém dnes pracují. Jiní prostředí křesťanské komunity více opustili. S několika z těchto lidí žiji v jedné domácnosti a mám tak jedinečnou příležitos život tohoto dětského domova, ale i životy bývalých chovanců, kteří tento domov opouští a hranice fundamentální křesťanské komunity, do reálného světa thajské společnosti. Co dalšího jste o rozvojových projektech na místě zjistil? ak jsem již řekl, projekty mnohdy neodrážejí realitu, v níž se lidé pohybují. Často docház událostí. Vedení organizací není obvykle v kontaktu s životem lidí, jejichž směrem míří je Snadno se tak rozšíří nějaká nepravda či polopravda a bez hlubšího porozumění se začnou os její řešení. A přesto, že daný problém nemusí existovat, jeho řešení nese změny. Ty mohou životy dotčených lidí. Například existuje všeobecně přijímaná teze, že akhaští rodiče prod na prostituci. A kvůli tomu vznikají desítky projektů, které se to snaží řešit. Přitom výz amerického antropologa podpořený OSN jasně prokazuje, že na podobném scénáři moc pravdy ne jako on jsem se ani já nesetkal s případem, kdy by rodiče prodali své děti. Co je ovšem za nesetkal s podobným příkladem ani mezi dívkami, které měly být zachráněny před prostitucí, žily v křesťanských domovech. Některé z těchto dívek jsou členky mé sociální skupiny. Ve s tyto organizace vysvětlují zahraničním dárcům potřebu zachránit sirotky nebo děti před pro kteří je prodají, aby měli na svoji dávku, žijí milující akhaští rodiče v domnění, že jeji šanci na lepší vzdělání. Takto obvykle smýšlí i rodiče těch sirotků, kteří mnohdy sirotky nejsou. Uvedu další příklad. Zatímco thajská vláda postavila školy i v těch nejodlehlejších místec křesťanské organizace žádají dobromyslné lidi v USA a Evropě o „adopci“ dětí, které nemají vzdělání. Tento odliv dětí a mladých lidí do křesťanských domovů významně ovlivňuje demogr vesnicích. Vesnické státní školy tak nemají dostatek studentů a jsou následně zavírány. Jedná se tedy o dvojitý omyl. Na jednu stranu je v západních donorech vytvářena naděje, že vzdělání vyřeší složité problémy chudých lidí, na tu druhou je v místních lidech vytvářena naděje, že vzdělání zajistí jejich dětem „lepší práci“ a „lepší budoucnost“. Přitom antropologové již několik desetiletí sledují nezdary vzdělávání minoritních (Ogbu by řekl nedobrovolně minoritních) a chudých skupin v různých koutech Země. Diskuse neřeší, zda dokáže vzdělání zajistit „lepší životy“ a „lepší práci“. Víme, že vzdělání tuto schopnost obvykle nemá a naopak sociální nerovnosti dále reprodukuj Ogby, Passeron, Bourdieu etc.) Problémy, kterým tyto skupiny čelí, jsou mnohem složitější, Jednoduché recepty nefungují. Proč nezasáhne thajská vláda? V mnoha státech, které nemají dostatek vlastního kapitálu, je pozice rozvojových organizac protože stát jejich pomoc potřebuje. V případě mého terénu hraje jednu z rolí přijetí UNCR právech dítěte) na počátku 90. let minulého století, které klade na thajskou vládu nemalé době přichází do země velké množství nevládek, které svými projekty suplují roli státu. Ze země jste musel nakonec utéct, neboť jste místním organizacím šlápl na kuří oko. Neměl návratu? Tak divoké to zase nebylo. Když v roce 2005 došlo na ty nemilé události, které zmiňujete, opustit město Chiang Rai. Přesto, že moc křesťanských organizací je v provincii Chiang Rai v Bangkoku o existenci nějakých misionářů pracujících s lidmi z hor ani netuší. Neměl jsem proto jsem musel zůstat týden v Bangkoku, zatímco se mi jej česká ambasáda snažila získat. podařilo, takže jsem mohl odjet do Laosu, kde jsem v přesunutých akhaských vesnicích reali socioekonomických důsledků tamního rozvojového projektu v rámci konzultační práce pro jedn organizaci. Tehdy jsem se obával, že jsem si zavřel dveře do komunity křesťanských organiz a ve svém výzkumu nebudu moci pokračovat. Nicméně někteří akhaští pracovníci křesťanských výhradami souhlasili. Měli jsme vytvořené důvěrné vazby a možná jim moje přítomnost začala mi a volali. Záleželo jim na tom, abych se tam vrátil. Časem jsem našel k návratu sílu. Př ve městě, tak si dávám velký pozor. Nosím roušku přes obličej, ale to není nijak výjimečné nosí i mnozí místní. Bez problému se pohybuji naprosto všude, ale opravdu bezpečně se cítí ve vesnicích, v organizaci, kde pracují členové mé sociální skupiny, a v domě, kde bydlím. si říkal, že to byla z mé strany chyba. Že snad bylo lepší mlčet a hrát mrtvého brouka. Dn tehdejším rozhodnutím zveřejnit část svého výzkumu plně ztotožněn. Přesto, že mně to zkomp a práci, těžko bych si později vysvětloval, že v sobeckém zápalu pro výzkum jsem neupozorn páchané na chudých a bezmocných lidech. Navíc pod rouškou „křesťanství“ a „pomoci“. Vaše zážitky zpracoval v dokumentu Zajatci bílého boha Steve Lichtag. Došlo k nějakým změn kdy byl film dokončen? Věci, které já si myslím, že by potř Organizace mají své projekty stále p které neexistují. Je ale třeba to vš V 90. letech proběhlo v Jihokorejské evangelických setkání, tak zvaná Mez světa (GCOWE). Téměř 4 000 křesťansk přinést víru všem lidem na této plan projekt AD 2000,  jehož cílem bylo p této planetě ke křesťanství. Hlavní myšlenka této komplexní a vysoce promyšlené operace byla velmi jednoduchá - konvert jim know-how a peníze a oni se již sami postarají o výstavbu dalších kostelů a vytvoření n křesťanských skupin. Protože se tyto velkorysé plány nepodařilo naplnit, navázal další pro má pokračovat, tzv. Joshua Project. Zatímco ve vesnicích sousedních etnik se misionářům zavádět křesťanství dařilo, u kmene Ak Jak později ukázala zkušenost, pokud jsou malé děti odebrány rodičům a vychovány v prostře domovů, snadno novou víru přijmou. Jak říkají pracovníci křesťanských organizací: “Vychová způsobem, kterým by mělo jít. Když dospěje, od naučené cesty se již neodkloní." S tím se p pro křesťanské organizace znamená vzdělání. Pod pojmem vzdělání si mnozí představí klasick curriculum. V těchto organizacích je více oceňováno vzdělání náboženské, na něž je kladen Každé ráno se tam děti věnují rozjímání a čtení bible, následují sezení skupinová. Po škol a večer opět následují „bible studies“. Šikovné děti jsou také posílány na tzv. Christian celé dny, pod dohledem vyškolených pracovníků, intenzivně hledají svého Pána. Vrcholem pak být Bible Colleges, kde se mají naučit předávat víru dál. Na tyto školy přijímají děti bez formálního vzdělání. Někteří lidé mi vyčítali, že upozorňuji na sexuální zneužívání a týrání dětí v křesťanskýc ale nejde o žádné senzace. Jako antropologa mě moc nezajímají ojedinělé jevy, ale ty opaku ně tyto zločiny patří. Při svém výzkumu se sexuálnímu zneužívání nijak zvlášť nevěnuji, př svém okolí setkávám a často o něm slyším. Pro nějaké profesní uplatnění tedy děti připravovány nejsou? Přestože donorům je formální vzdělání prezentováno jako hlavní smysl činnosti organizace a dětí žijících v křesťanských domovech školu navštěvuje, ve skutečnosti v očích vedení orga váhu nemá. Diskurs křesťanských organizací je možné „číst“ třeba i prostřednictvím požadav zaměstnance. Například v domově, kde realizuji svůj fieldwork, je zásadní podmínkou pro př „Bible College“. Přesto, že se ti lidé starají o malé děti, pedagogické vzdělání je nežádo vedení vyžaduje, je hluboká náboženská víra jejich pracovníků, která je každodenním kontak horským dětem. Děti jsou směřovány ke studiu náboženství, které je v tamním prostředí ceně vzdělání formální. Pokud vystudují biblickou školu, mají šanci získat práci uvnitř křesťan jako pastorové ve vesnicích své etnické skupiny, pracovníci v křesťanských domovech nebo m misijní činnost. To je pro horské děti celkem dobré profesní uplatnění, navíc v prostředí komunity, kterému rozumí. Podobné pracovní příležitosti jsou však, na rozdíl od počtu stud Colleges, velmi omezené. Naopak mimo křesťanskou komunitu absolventy křesťanských domovů o „lepší práce“ a „lepší budoucnost“ zpravidla nečeká. Proč tam tedy rodiče své děti dávají. To se ještě v místním dění nezorientovali? Někdy v době, kdy Thajsko ratifikovalo UNCRC, probíhala v Thajsku kampaň, která měla přesv o tom, že vzdělání zajistí lidem „lepší životy“.  Tato informace, společně s aktivitami kř rozvojových organizací, dala horským lidem uvěřit. Jak mi nedávno řekla jedna akhaská máma největší povinností horských rodičů uživit své děti. Dnes je jejich povinností zajistit ji vzdělání.“ Dám vám příklad. Minulý týden mi volala moje asistentka a říkala, že máma chce, zajistila křesťanský domov, v němž by získal „lepší vzdělání“. Obvykle se bráním členům sv skupiny v rámci výzkumu radit. Řekl jsem jí tedy, ať si dá na misku vah pozitiva a negativ ví, že to bráchovi nezajistí lepší budoucnost, ale její máma si to vymluvit nenechá. Sama o tom, že mladší brácha bude ztrácet svůj původní jazyk, protože v domově musí všichni hov Děti tak zapomínají jazyk svých rodičů, kteří mnohdy naopak thajsky neumí. Zároveň je třeb kromě formálního vzdělání existuje vzdělání neformální. To získávají akhaské děti prostřed jejich rodičů, prarodičů nebo strejdů a tet z vesnice. Přirozenou cestou se učí, jak přeží si vypěstovat jídlo, jak nastražit pasti, které rostliny jsou jedlé, které jedovaté nebo k k léčení. V době, kdy žijí v křesťanských domovech, o tyto znalosti přichází. To následně nemohou vrátit zpět domů, do svých vesnic. Jednoduše by tam nepřežili. Většina tedy zůstáv pocitem a vírou, že tam najdou tu slíbenou „lepší práci“. S nálepkou člena minoritní skupi kterou většinová společnost silně opovrhuje, nedokážou ve velké konkurenci vysoce motivova vrstevníků na pracovním trhu obstát. Zároveň si je moje asistentka vědoma toho, že děti, k křesťanských domovech, se nedokážou za jeho branami orientovat a pořádně se o sebe postara kdysi jeden domov spoluzaložila a dodnes pro něj pracuje.  Její máma ale tyto souvislosti má pocit, že by bylo lepší ke křesťanům odejít. Misionáři nemají pocit zodpovědnosti za své svěřence? Nesnaží se jim nějakou budoucnost za V domovech se o děti obvykle stará velmi málo pracovníků. Např. v tom mém, který patří ve všech směrech mezi ty lepší, se o asi padesát dětí starají čtyři lidé, kteří navíc i vaří. Ředitel s jeho ženou se věnují zejména jejich náboženské výchově. V každodenním životě to znamená, že se starší děti starají o ty mladší a své problémy nemají s kým řešit. Pracovníci domovů většinou ani netuší, co se s dětmi po odchodu z domova děje. Příliš je to nezajímá a děti se jim ani neozývají. Jak vidíte budoucnost kmene Akha? To je velké téma. Když jsme byli s mojí asistentkou v Laosu, prošla tam hlubokou seberefle uvědomovat důsledky své misijní práce. Poprvé tam viděla, jak žili její prarodiče. Něco se a moc se jí to líbilo. Byla nadšená, že staří lidé nám vypráví o Akhazangu – o způsobu jej svět, který obsahuje právo, filozofii, náboženství, ale i úplně praktické rady, jak pěstov založit vesnici... Když jsme se vrátili do Thajska, tak ve vesnici byla televize, která na vyprávění. A ona si uvědomila ty velké změny. Akhaové věří, že být Akha znamená žít podle Akhazang. Pokud se akhaská dívka provdá třeba vesnice a začne žít tak, jak žijí Hmongové, stává se z ní podle Akhaů Hmong. Přestává být zvyšující se intenzitou misijní činnosti budou do tří, pěti let všechny akhaské vesnice v konvertovány na křesťanství. Život dle Akhazangu se stává hříchem. Jinými slovy, pokud je žije podle Akhazangu, potom ve chvíli, kdy začne být Akhazang hříchem, stává se hříchem bý Jak daleko jste se svou disertací? To je asi problém každého výzkumníka, že má pocit, že mu stále ještě něco chybí. Ale tak t potřeba jednou udělat tlustou čáru a já myslím, že jsem ji udělal teď při posledním pobytu psát, pracuji na druhé kapitole. Dva a půl roku v terénu je snad dostatečná doba na pochop problematiky jako rozvojová pomoc. Co plánujete po skončení studia? Nejvíc mě baví samotný výzkum, proto bych nejraději zůstal na univerzitě. Ale přiznávám, ž moment zase tak úplně nebaví učit. Ale to bude tím, že se teď plně soustředím na samotný v na výuku je nesmírně časově náročná. Na druhou stranu, právě při přípravě na výuku je možn urovnat. (Lucie Kettnerová)