Humboldtův rok – výzva pro budoucnost univerzity ****************************************************************************************** * Humboldtův rok – výzva pro budoucnost univerzity ****************************************************************************************** Když se přesně před dvěma sty lety objevila práce Wilhelm von Humboldta zaměřená na vztah univerzit, tento poměrně útlý spisek nečekaně založil tradici moderního pojetí univerzit. Tradici přirozeného spojení vědy a výuky, tradici univerzity zcela přirozeně podporované s univerzity zároveň svobodné. Proměnila se tak postupně původní primární spjatost univerzit církví a roli jednoznačného garanta začal přebírat stát. Při pohledu na tehdejší pruský st již tehdy hovořit o vysoké míře státního pragmatismu, který ostatně vedl i Humboldta k jas univerzity. Možná pracoval tehdy mnohem pravděpodobněji na zakázku státu nežli univerzit, srovnání s pragmatismem dnešního dne byl tehdejší pragmatismus přece jen o něco obohacen – či chcete-li respekt. Důvěru ve vzdělání a vzdělance, respekt k univerzitám a jejich svobo o samozřejmý přístup, poznalo univerzitní prostředí nejvýrazněji ve 20. století, v praktic snaze o uchvácení svobody, ať již myšlenkové či institucionální. Po roce 1990 by se nám mo vstoupili do prostředí, ve kterém tato bezprecedentní uzurpace zůstane věcí minulosti. Rea je však v posledních letech přesně opačná. Slovy polského sociologa Zygmunda Baumanna žijeme v poslední dekádě v tekutých časech věku Zpochybnění čehokoliv kdysi snad stabilního je denně na pořadu debat ve veřejném prostoru, zjednodušených řešeních je pak důsledkem této nejistoty. Univerzity jsou pak bohužel součástí tohoto procesu zpochybňování, v přímém závěsu pak se některých jurodivých reformátorů, kteří chtějí, snad po vzoru Humboldta, vetknout svůj pod dějin. Univerzity, jako možná poslední skutečně svobodné instituce, nezávislé na každodenn proudech věku nejistoty. Univerzity, jako symbolické hory vědění, které vršily generace př vysokých nároků na kritické myšlení, místa odmítání jednoduchých všeléků na nemoci společn svobody. Univerzity, jako někdejší hory vědění, ze kterých se ovšem aktuálně stávají spíše probíhající potopy plíživé nevzdělanosti. A i těmto ostrovům hrozí postupné zatopení ve jm chimérických teorií přímé průmyslové efektivnosti. Rakouský filosof Konrad Paul Liessmann, který v tomto roce v rámci Humboldtova roku vystou Univerzity Karlovy, velmi otevřeně napsal: „Fakt, že už nikdo nedokáže říct, v čem dnes sp nebo všeobecná vzdělanost, není žádným subjektivním nedostatkem, nýbrž důsledkem myšlení, redukuje na profesní vyučení a vědění degraduje na vypočitatelný ukazatel humánního kapitá esej „Teorie nevzdělanosti“ tak konstatovala něco, co všichni sice aktuálně v poslední dob doposud jsme však nebyli schopni takto explicitně definovat. Liessmannova kritická slova přitom patří především roli a činům státu. A jaký je vlastně v letech náš stát? V letech nedávno minulých byl především až možná příliš horlivým evropský se i za cenu snižování kvality snažil naplnit vysoká procenta podílu vysokoškoláků v popul počíná divit, že záplava vysokoškoláků postrádá potřebnou kvalitu. Náš stát byl, věren sna uherské úřednické tradici, mechanickým vykonavatelem boloňských idejí. Mechanickým proto, ideu mobility do schematické tabulky strukturovaného studia, nehledě napravo ani navlevo, konkrétních oborů, jejich potřeb a také na následky tohoto svého snažení. Po kvantitativním furore jsme se před přibližně čtyřmi lety dostali do reformní fáze směre profesní role vysokého školství. A jak jinak dosíci ekonomické prosperity, nežli tím, že s univerzit a stát jim jako správný sociální inženýr nadiktuje, koho bude univerzitní půda p vyrábět. Bez respektu, vědomí nezastupitelnosti univerzit, bez prostého pochopení role uni by se až zachtělo s lítostí se ohlédnout za pruským státem na počátku 19. století... V této chvíli snad ani nebudu komentovat aktuální kroky reformy vysokého školství reprezen několika nespojitými aktivitami. Naposled jsme pak v posledních dnech a týdnech svědky výs terciárního vzdělávání jakoby od komína neexistující střechy na neexistujícím domě, to kdy jediné vysokoškolské téma budoucího vedení státu objevilo školné. Jak daleko ještě musí za diletantství, aby definitivně zmizel charakter univerzit? Univerzita Karlova v Praze, naše univerzita, je místem, které si v sobě nese bezesporu síl sílu těžkých zápasů o zachování svobody, sílu osobností, kterými se lze inspirovat. Aktuál před nás ovšem kladou otázky nejen po naší tradici, minulosti a zakotvení, spíše naopak. O schopnosti reagovat, onu sílu jednoznačně projevit a směrovat s jasnou vizí do budoucna. O nám samým nemusí být vždy příjemné. Do jaké míry jsme skutečně jednou univerzitou a do jaké míry jen dlouholetým zastřešením s sedmnácti samostatných světů? Do jaké míry dokážeme v posledních letech skutečně prosazova univerzity ve složitém světě politiky a veřejného prostoru? Do jaké míry si zasloužíme onu důvěru kladenou v nás stále jako na reprezentanty poznání, vědění a snad i moudrosti? A na míry jsme v čele českých univerzit zásluhou naší tvrdé práce a do jaké míry je v některých naše pozice vzešlá spíše z podstaty a síly oné kontinuity? Nechci klást tyto otázky v nějaké provokativní či flagelantské samoúčelnosti, jsme v těžké jsem si jist, že podobné otázky si průběžně musíme klást všichni a stejně tak jsem si jist dokážeme upřímně a především společně odpovídat. V přeneseném slova smyslu je dle mého náz Karlova v Praze konkrétní osobností ve veřejném prostoru. Aby dostála Humboldtovskému ideá výzvám musí být osobností výraznou a zcela mimořádnou. Navíc, abych parafrázoval výrok Gil z roku 1905 – se silou osobnosti se nese nejen prosazování zájmů a představ, ale především Pociťovaná absence odpovědnosti je v naší společnosti důsledkem právě absence osobností. P zápasy jsme tak zároveň i my  spoluzodpovědni za stav a podobu naší společnosti – naše aut musí být předpokladem pro silnou veřejnou roli, nikoliv pro uzavírání se do vlastních vnit problémů. Na samotný závěr si dovolím ještě jeden zcela nepraktický citát, tentokrát z díla profesor mater, významného bohemisty Alexandra Sticha. Jde o krátký apel z jeho zamyšlení nad naší rolí, kdy bychom slov uprostřed všednodenních starostí neměli zapomínat, že - „…zde totiž zdraví, jas a sílu, která plyne z kulturní kontinuity“. Děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy PhDr. Michal Stehlík, PhD., 30. 6. 2010