Univerzitní archiv – malý prostor pro velké dějiny ****************************************************************************************** * Univerzitní archiv – malý prostor pro velké dějiny ****************************************************************************************** Začátkem října se v Karolinu uskutečnila mezinárodní konference archivářů vysokých škol a institucí, která kromě dalších otázek vyplývajících z charakteru archivní práce a požadavk překvapivě diskutovala o samotném vztahu archivářů a historiků a o tenké hranici, na které profese společenských věd balancují. O konferenci, úloze univerzitních archivů dříve a nyn velkých a malých dějinách koncentrovaných uvnitř archivních zdí hovoří doc. PhDr. Petr Svo ředitel Ústavu dějin UK a Archivu Univerzity Karlovy. PhDr. Petr Svobodný, Ph.D., ředitel Ústavu dějin UK a Archivu Univerzity Karlovy Archiv Univerzity Karlovy je jedním z nejstarších vysokoškolských archivů, jak se vyvíjela jaká je jeho současná podoba? Archiv Univerzity Karlovy je skutečně jedním z nejstarších a největších vysokoškolských ar archivů vědecké instituce nejenom v českém, ale i středoevropském kontextu. V dnešní podob dvou částí; vlastního archivu, který je zařazen jednak do struktury univerzity a její admi jednak je zařazen do archivní sítě v ČR. Součástí naší instituce je zároveň vědecký vysoko zabývající se dějinami Univerzity Karlovy, univerzit, vzdělanosti, vědy a tak dále. S vydá listiny pro univerzitu se archiv jako instituce vyvíjel po staletí a pak i jeho vlastní ad činností vznikal soubor dokumentů. Tyto dokumenty, uchovávané po staletí v různých menších prostorách, byly v 19. století uspořádány už na základě moderních archivářských zásad a od možné mluvit o archivu jako specializovaném archivním pracovišti. Archiv pražské univerzit pohnuté osudy spjaté s pohnutými osudy univerzity a celé země, takže se ho týkaly i hrátky univerzitou a německou univerzitou, proměny jejich vztahů po roce 1882, po roce 1918, a by částí univerzity, která byla velmi poškozena v závěru 2. světové války, kdy tehdejší správ archivu, tedy představitelé německé univerzity, sbalili nejstarší část archivu, velkou čás univerzity a také staré původní insignie a plánovali je odvézt a někde ukrýt, poslední sto vybombardovaném nádraží v Plzni. Můžeme tedy říci, že jako se v archivu obecně koncentrují dějiny, tak i ty dějiny samy, ne činnosti badatelské, dokumentační a správní, zasahují do archivu? Pochopitelně archiv sám jako součást univerzity je objektem dějin, který z určitých událos profitovat, jindy zase být obětí určitých historických událostí. Oba tyto krajní póly se v pražského univerzitního archivu vyskytly. V jakém stavu přežil archiv drancování koncem 2. světové války, jaké jste zmínil? Větší část fondu historických i novějších archiválií válku přežila. Archiv byl nově uspořá souvislosti s plánem zpracovat souhrnným způsobem dějiny Univerzity Karlovy nebo pražských v roce 1958 zřízen na základě existujícího archivu Ústav pro dějiny Univerzity Karlovy, kd několik tehdy mladých historiků, kteří vypracovali první verzi dějin UK středního rozsahu plán poté zpracovat několikasvazkové kritické dějiny UK. K tomu nedošlo, protože v roce 19 část těchto zaměstnanců archivu a Ústavu dějin UK angažovala v tak zvaném obrodném procesu byl na počátku normalizace Ústav pro dějiny UK zrušen jako vědecký ústav a instituce titul nadále jako univerzitní archiv. Ale v mnoha ohledech, přestože někteří pracovníci museli a pokračovala tato instituce ve své vědecké práci vydáváním vlastního časopisu, edicí pramen kratších nebo delších studií z dějin univerzity. No a potom zase do práce archivu vstoupil dějiny, kdy po roce 1989 byla poptávka další generace po novém zpracování univerzitních dě koincidovalo s přípravami velkého výročí založení univerzity, které mělo připadnout na rok změny pochopitelně také umožňovala i reorganizace univerzity a proto v roce 1990 byl obnov Univerzity Karlovy jako vědecké vysokoškolské pracoviště a obrovské bohatství historických historických pramenů ústavu umožnilo a do dnešní doby umožňuje být jedním z center histori školství, vzdělanosti, vědy a podobně. Čím se odlišuje univerzitní archiv od běžného archivu, kromě toho, že se specializuje na d mateřské instituce nebo na jednu oblast, tedy vzdělání, dějiny univerzit nebo vysokého ško Jako archivní pracoviště by se ani nijak výrazně od ostatních archivů odlišovat neměl, pro pod metodický dohled Odboru archivní správy Ministerstva vnitra ČR, čili standardy archivn stejné u nás jako v ostatních archivech a podléháme samozřejmě archivnímu zákonu. Výjimečn archivu spočívá v tom, že nespadáme do hierarchie administrativní správy státu jako jsou k v jejich rámci okresní archivy, ale patříme k archivům specializovaným těch největších a n institucí. Dalším specifikem je, že ačkoli i mnohé další archivy - krajské, bývalé okresní archiv nebo pochopitelně Ústřední archiv ČR - mají mnoho různých projektů vědeckých nebo v publikace periodické nebo neperiodické, tak ne vždy je tato vědecká práce čistě historická na práci archivářskou, ne vždy je v ostatních archivech nějakým způsobem institucionalizov třeba u nás. Ale nejsme zas úplná výjimka. S naším archivem se velmi často srovnává třeba věd ČR, který také tradičně už minimálně od konce minulého, tedy 20. století, měl vždycky oddělení nějaké oddělení pro dějiny akademie věd nebo pro dějiny vědeckých institucí a i d struktuře archivu AV ČR, která je také ještě složitější. Zmínil jste novou dobu, která nastala po roce 1989. Jaké úkoly nová doba postavila před Ús Archiv UK? V původním chápaní dějin univerzit bývaly naším zaměřením velmi stručně řečeno spíše dějin institucí, čili dnes už trochu staromódní institucionální dějiny, kdežto tak jako v jiných historiografie je dnes kladen větší důraz například na sociální a kulturní dějiny. Proto d bádání našeho ústavu jsou nejen dějiny univerzit jako institucí, ale i dějiny univerzit ja společenství: zaprvé společenství učitelů a studentů, dějiny studentských hnutí v širším k úloha studentů a profesorů v různých politických hnutích a politických událostech, anebo j vymezení dějiny vzdělanosti, čili předpoklady pro vznik, existenci a fungování univerzit, zázemí, odkud na ně přicházeli studenti a učitelé; a zadruhé co univerzity znamenaly pro s se například její absolventi uplatňovali, v jakých profesích a tak dále. A toto širší poje vzdělanosti a společenských souvislostí pochopitelně zpětně klade nové požadavky na nás ja protože už si nevystačíme s archiváliemi klasického typu, to znamená výstupy a administrat ale měli bychom předpokládat - a to je velmi diskutovaná otázka, jestli toto má archivář d co by mohlo v budoucnu historiky zajímat, jaké otázky by si mohli v budoucnu klást a jaké proto dnes měli, mohli nebo směli vybírat a tím vlastně vytvářet prameny. A to bylo také j konference. Proměnila se v souvislosti s rozšířením badatelské práce o zkoumání společenských procesů, univerzity specifickou úlohu, také hlavní položka materiálů, o které pečujete? - listiny, a určitý sumář artefaktů materiální povahy. Charakter pramenů se příliš neproměňuje, spíše se velmi dramaticky proměňuje jejich objem. Jedna z nejdůležitějších součástí univerzitních archivů obecně použitelných pro historiky osobní povahy, čili různé osobní spisy jak učitelů, tak personálie studentů. Tyto materiál zpracovávat buď různými statistickými metodami hromadných biografií nebo čistě statisticky X letech u studentů, kteří posléze nějakým způsobem vynikli, se pak s nimi dá pracovat jak prameny pro zpracování biografií významných osobností. Ale právě v oblasti těchto pramenů geometrickou řadou ke zmnožování a to zase na nás klade požadavky, jak se k tomu postavit technologie archivářské práce jejich výběru, evidence a uchování, například v jakém výběru uchovávat kvalifikační práce. Dříve byl nejen mnohem menší počet absolventů, ale zhruba do století existoval vlastně jen jeden druh kvalifikačních prací a to byly doktorské práce. D kvalifikační práce bakalářské, magisterské, disertační a doktorské, a navíc několikanásobn studentů, je otázka, co z toho je vůbec reálné archivovat a jak, jestli to bude klasická p nebo elektronická a tak dále. Před dvěma týdny se na půdě UK uskutečnila archivářská konference, která měla přímo ve své jestli jsou archiváři historikové. Zmínil jste, že hodně diskutovanou otázkou bylo, zda ar nebo naopak nesmí předem usuzovat, co by budoucí historiky mohlo zajímat, jestli jsou „pou nebo vlastně jakýmisi „protohistoriky.“ Jakou odpověď na tuto otázku konference přinesla? Konference jako obvykle spíše vzbudila další otázky nebo otázky potom dále upřesňovala. Na konferenci, která byla konferencí mezinárodní archivářské společnosti, konkrétně její sekc univerzit a vědeckých společností, ukázala, že ve světě existují velmi zjednodušeně řečeno které na tuto otázku odpovídají rozdílně, což se projevilo už při výběru tématu, kdy naši odmítali i přijmout, že by se o této otázce mohlo diskutovat. Podle této anglosaské tradic nestranným, objektivním správcem archiválií a neměl by žádným způsobem, už třeba jen pouhý kategorizací uspořádání archiválií, předjímat nějaké předběžné závěry pro historiky, měl b servis. Kdežto středoevropská nebo kontinentální archivářská tradice, historicky daná vzdě a historiků, neprostupnost nebo naopak přechod mezi archivářem a historikem nestaví tak os prameny, jejich výběr, kategorizaci a posléze hodnocení považuje za integrální součást prá a naopak; archivářům tedy nebrání nebo velmi často od něj i, neřeknu vyžaduje, ale považuj a užitečné, když archivář výběrem, hodnocením, uspořádáním překročí až k nějakému stupni i pramenů. Takže tady se vyhranily dva pohledy: nestranného objektivního archiváře v anglosa archiváře přecházejícího plynně v profesi historika v tradici a praxi naší středoevropské. Může archivář vůbec být pouze nestranným správcem archiválií? Jedním z výstupů konference bylo zaprvé překvapení na obou stranách, že existují na jedné zábrany a na druhé straně taková otevřenost, a zadruhé i v referátech anglosaských referuj konstatováno, že objektivita a nestrannost pochopitelně nejsou v žádném případě možné a že archiváři už tím, že rozhodnou o nějakém dokumentu, že bude zachován a archivován, nebo na odmrštěn a skartován, nebo že dokument určitým způsobem popíší v nějakých archivních pomůc nikoliv nestranný a nikoliv čistě objektivní předstupeň nebo počátek budoucí interpretace. V čem spočívá hlavní, řekněme, výhoda archivů s několikasetletou existencí, kromě toho, že a tedy vzácnější archiválie a samozřejmě kromě tradice a respektu, kterému se těší, před n vzniklými třeba v posledním desetiletí, které zase mají leccos, co ty staré nikdy neměly? Odpověděl bych nejdřív na konec vaší otázky. Nové metody, nové technologie, elektronické z dokumentů a tak dále to vše bychom si my měli osvojit a také postupně osvojujeme. Myslím s archivářů a pochopitelně potom historiků může být mnohem delší praxe užitečná právě pro po z aktuálních otázek, co archivovat, co nearchivovat. Uvedu opět příklad kvalifikačních prá se na těchto univerzitách vznikajících v posledních dvaceti letech jak u nás, tak třeba v že by v univerzitních archivech být vůbec neměly, že to nejsou archiválie, že to je záleži a tak dále. Do určité míry je toto hledisko možné chápat, ale právě díky zkušenosti našeho některých dalších archivů s námi srovnatelných, například ve Vídni nebo v Krakově, my máme moderním termínem dalo označit jako kvalifikační práce už od počátku 16., 17. století. Tak studovat disertace lékařské, filozofické nebo teologické z 18. století, které jsou dneska pramenem poznání nejenom produkce univerzity, úrovně určitých vědeckých disciplin, napříkl nebo i teologie, pokud ji budeme považovat za vědu, a pochopitelně pramenem pro mnohem šir kulturních a sociálních dějin, už dnes si dokážeme představit, že i dejme tomu bakalářské je možné se dneska dívat různě, jestli je to už první vědecká práce v budoucím vývoji něja je vůbec charakterizovat, jsou na základě našich staletých zkušeností pro budoucnost poten významné dokumenty zasluhující si nějaký způsob uchování. Děkuji za rozhovor. (Marie Kohoutová) více o konferenci [ URL "http://iforum.cuni.cz/IFORUM-9754.html"]