Olga Hudečková: Když mám něco v hlavě, tak se strašně těším

Kterou fázi vzniku díla máte nejraději?

Když mám něco v hlavě, třeba mě to napadne v noci, a chystám se na to, tak se strašně těším. To je to prvotní. Potom ale nastanou problémy při realizaci, protože ne všechno lze udělat podle mých představ. A musím slevovat. Naopak někde musím přidat, protože těch možností tam najdu víc. Své nápady pak převedu do kresebných návrhů. Když se mi po týdnu zdá, že by se to mohlo realizovat, vymodeluji menší, třeba třetinové, modely a pak ve velikosti, jak většinou chci. Ale já bych chtěla dělat veliké modely, což lze uskutečnit jedině na zakázku.

Obdržela jste řadu ocenění. Které má pro vás největší význam? Popřípadě, které byste si přála získat?

Ocenění je vždycky příjemná záležitost, že? Lepší je, když vás ocení, než když vás bijí. Ale já jsem zažila i to, že mě byli. Když pak přišlo ocenění, bylo to takové zadostiučinění, ale nepřikládám tomu zase příliš velký význam. Vím ze života, že člověk se nemá nechávat kolébat.

Malou radostí pro mě a mého profesora bylo, že jsem zkoušky udělala a byla jsem přijata, i když jsem po třech dnech musela školu opustit, protože jsem zatajila důležité okolnosti. Kdybych byla podepsala určitý papír, mohla jsem tam zůstat. Ale já přeci nemohla jít proti svému otci. Tak jsem se vzdala svého snu.

Pedagogiku mi doporučili přátelé, jelikož se zde vyučuje také výtvarná výchova. Všichni v mé bývalé škole mě také podporovali, a tak jsem se přihlásila na dálkové studium. Na pedagogice mně dovolili studovat, ale musela jsem to zvládat při práci, což bylo obtížné, proto jsem ji studovala o několik let déle, než jsem chtěla. Neměla jsem ani dovolené, ani prázdniny. Po dobu sedmi let jsem absolutně nevěděla, co je to volný čas. Ale vydržela jsem.

Při studiu jsem dělala vedoucí výtvarných kurzů, takže jsem získávala jak praxi, tak vzdělání. Na této škole bylo báječné to, že jsem se seznámila s obory, se kterými bych jinak nepřišla do styku, jako psychologie nebo pedagogika. Prospělo mi to a mohla jsem toho bohatě využít v pozdějších letech.

Není moc časté, aby se oba manželé věnovali téměř stejnému uměleckému oboru. Jaká to nese úskalí nebo naopak pozitiva?

Při pořádání výstav není žádný problém. Když ale děláme nějakou realizaci, musím říct, že Mirkovi moc často dávám za pravdu. On je prostě takový vedoucí ateliéru, protože věci domýšlí se vším všudy. Já jsem totiž v tom domýšlení trošku povrchní. Na svůj návrh jdu vždycky hned a jsem nadšená, aniž bych to promyslela do hloubky. Třeba už nedomyslím, že pec je daleko menší než můj model. Kdežto Mirek má promyšlené vše. Při velkých realizacích, které jsme dělali společně, jsem prostě poslouchala na slovo, poslušná pomahačka. O manželství se nedá mluvit, protože jako manželka bych odmlouvala, ale jako pomocnice se hodnotím jako naprosto spolehlivá.