24. listopadu 2006

"V terénu jsem jako doma," říká legenda válečné fotografie Patrick Chauvel

Třetím rokem po sobě zavítal na akademickou půdu významný francouzský válečný fotograf a reportér Patrick Chauvel. Vedl zde týdenní fotografický seminář určený studentům žurnalistiky, kteří na něm prezentují vlastní reportážní fotografie. Z nejpovedenějších vznikne výstava a multimediální prezentace.

Chauvel s sebou přivezl i dokument Váleční reportéři, promítaný ve Francouzském institutu. Snímek z roku 1999 se skládá z autentických výpovědí jeho kolegů, mezi nimiž figurují jména jako James Nachtwey, Chris Morfia či Luc Delahaye. Film na diváka silně zapůsobí nejen surovým pojetím a upřímností zpovídaných, ale hlavně zamyšlením nad možnostmi válečného fotografa pomoci obětem konfliktu.

Po projekci následovala neformální debata s autorem filmu a hostem, rovněž válečným fotoreportérem, Janem Šibíkem.

Jak se vyrovnáváte s utrpením, na které narážíte při své práci?

Patrick Chauvel (PC): Utrpení lidí, které na svých fotografiích zobrazuji, je mnohem větší než to moje. Já se mohu klidně sbalit a odjet domů. Oni tohle udělat nemohou. Nakonec je pro mě stejně nejtěžší odejít. Mám totiž pocit, že je opouštím a že si zase jedu do toho svého pohodlí v Paříži.

Dělal jste také nějaké fotoreportáže u vás ve Francii?

PC: Ano, nafotil jsem reportážní sérii z Pařížských předměstí. U veřejnosti však snímky zcela propadly. Zřejmě lidi nezajímají příběhy, které stojí v pozadí. Chtějí vidět hořící auta, vymlácené budovy nebo bojující davy.

Neobáváte se o budoucnost válečné fotografie v České republice?

Jan Šibík (JŠ): Naopak, u nás doma je dost lidí ochotných vycestovat a zdokumentovat dění v oblastech vojenských střetů. Problém však vidím v nedostatku místa pro otištění takových příběhů. V současné době musí jednotlivá periodika přinášet svým vydavatelům zisk. Bohužel materiály z válečních konfliktů ho nepřinášejí. Cenzuru dnes úspěšně nahradila ziskovost.

Čím si vysvětlujete nezájem velké části veřejnosti o reportáže z válečních konfliktů?

Patrick Chauvel (+1949) svou kariéru fotografa začal v osmnácti letech, kdy se jako nezávislý fotoreportér zúčastnil tzv. šestidenní války - vojenského konfliktu mezi Izraelem a koalicí složenou z Egypta, Sýrie a Jordánska. Ještě téhož roku odjíždí fotit do Vietnamu. Zde je po zásahu minometem poprvé těžce zraněn. Po zotavení začíná pracovat pro CPA Press a Sigmu. Za pětatřicet let strávených objížděním většiny světových bojišť (Kambodža, Irán, Palestina, Severní Irsko a další) hleděl Patrick několikrát smrti do tváře. Byl unesen, stál před popravčí četou či ztroskotal s lodí u pobřeží Haiti. Od roku 1996 Chauvel také natáčí dokumentární filmy z válečných oblastí. Je též držitelem prestižní ceny World Press Photo za sérii snímků z Čečenska.

JŠ: Zprvu jsem měl opačnou zkušenost. Např. po vypuknutí války v Iráku mi přišlo mnoho ohlasů odsuzujících tuto válku. Ale po čase se u lidí dostavila jakási únava z obrovského počtu o ní zpracovaných reportáží. A to veřejnost ještě více odradilo od toho, aby se o podobná témata vůbec zajímala.

PC: Souhlasím s Janem.

Která událost z vašeho profesní života vás nejvíce zasáhla?

PC: Nejvíce mě rmoutí konflikty, k nimž se nemohu sám dostat nebo kterých se neúčastní žádní novináři. Jak se potom o nich mohou lidé odjinud dozvědět?

JŠ: Nejsilněji se mě dotklo, když jsem ve Sierra Leone spatřil děti s osekanýma nohama a rukama. Neviděl jsem, jak se jim to stalo. Ale i tak se mi tohle setkání těžko rozdýchávalo. Druhou událostí byla má fotoreportáž z léčebny nemocných AIDS na Ukrajině. Šokovalo mě, že počet nakažených virem HIV zde dosahuje 10 % populace, což je číslo charakteristické pro Afriku, ne Evropu.

Václav Stárek, autor je spolupracovníkem iFora

Foto: Jan Šibík, Zdroj: ZDE