ÚVAHA NAD PROBLÉMEM VALIDITY A RELIABILITY PŘI POSUZOVÁNÍ STABILIZAČNÍCH SCHOPNOSTÍ BĚHEM POSTUROGRAFICKÝCH MĚŘENÍ

Přinášíme Vám přenášku, kterou na vědecké konferenci Věda v pohybu pohyb ve vědě prezentovala Mgr. Jitka Jančová.

Úvod:

Schopnosti (v tomto případě se jedná o stabilizační schopnosti, též označované jako rovnovážné, a tvoří podskupinu koordinačních schopností) jsou latentní objekty, a jsou tedy (podle Měkoty 2002) samy o sobě neměřitelné. Měřit můžeme pouze jejich projevy. Z těchto vnějších projevů můžeme schopnosti nejen identifikovat, ale i odhadovat jejich stupeň či velikost. Jde ovšem o měření nepřímé, prostřednictvím indikátorů (v tomto případě se konkrétně jedná o rozkmit trajektorie centra tlaku a jejího vypočítaného středu označované mnoha autory konvenčně jako centrum tlaku - Center of Pressure – COP). Nejčastěji mívají indikátory (ukazatele) schopností podobu testů, o nichž se důvodně domníváme, že jsou validní vzhledem k určitému kritériu, tedy vzhledem ke schopnosti stabilizace. Testy koordinačních schopností, do nichž schopnost stability - též rovnováhová schopnost (Měkota, Novosad 2005) náleží, jsou velmi citlivé na vnější i vnitřní rušivé vlivy. Výrazná zkreslení, jak dále uvádí Měkota, mohou způsobit různé situační faktory a náhodné vlivy. Z tohoto důvodu je například třeba, aby se proband po dobu měření plně soustředil a nebyl rušen.

Testování schopností je příkladem měření asociativního, kdy předpokládáme, že zjevná (manifestní) vlastnost, kterou postihuje zvolený indikátor ve formě testu, je spjata, asociována se schopností, takže její změny jsou spojeny se změnami bezprostředně neměřitelné schopnosti. My jsme konkrétně náš výzkum zaměřili na schopnost stabilizace seniorů v testech klidového stoje metodou posturografických měření. Tím se mimo jiné zabývá teorie testování (CTT – Classical Test Theory). Jedním z cílů teorie testování, je zkoumání různých vlastností motorických testů a jejich vztahů. My jsme se zaměřili na pojmy: validitu, dimenzionalitu a homogenitu testové baterie (konkrétně testů stoje), opakovatelnost a reliabilitu posturografických měření.

Problém:

Validita udává, do jaké míry test indikuje to, co má indikovat, popř. „do jaké míry měří to, co chceme měřit“ (Blahuš 1976). Měkota (2005) ji též označuje jako platnost testu, která závisí na tom, nakolik se nám podařilo nalézt pohybový obsah, v němž se dominantně promítne diagnostikovaná schopnost, a jiné činitele budou minimalizovány. Pro rozlišení druhů validity motorických testů je důležité kritérium, ke kterému vztahujeme validitu motorického testu, tj. veličina, kterou chceme odhadovat v našem případě míra stabilizace.

Rozlišujeme  mezi: 

- validitou explicitně vztahovanou ke kritériu

- validitou bez kritéria, kde jde o to, že implicitní kritérium, v tomto případě míra stabilizace, je velmi neurčitě vyjádřeno. Zde rozeznáváme:

a/ validitu obsahovou - daný test je svým pohybovým obsahem relevantní k danému účelu

b/ validitu zřejmou – jde o to jak zřejmý je účel testovaným osobám. Tento druh validity úzce souvisí s motivací a může významně ovlivnit, někdy i zkreslit výsledky testu

     V našem výzkumu se seniory předpokládáme například u tesové baterie, vysokou validitu obsahovou. Vysoká zřejmá validita by mohla zkreslit inter-individuální a intra-individuální rozdíly ve stabilizaci seniorů během měření. V každém případě jde o standardizované testy klidového stoje používané našimi i zahraničními autory.

Další typ validity, který nás zajímá je konstruktová validita – vyjadřuje míru vztahu mezi testem a konceptem (teoretickým konstruktem), který bývá zpravidla modelován pomocí latentní proměnné. Číselné vyjádření není tedy přesné a můžeme ji pouze odhadovat například pomocí faktorové validity, kdy jeden z modelů konstruktové validity, vyjadřuje validitu testu k latentnímu kritériu, které se uměle konstruuje z testových výsledků baterie testů pomocí modelu faktorové analýzy. Je však otázkou, do jaké míry je uměle vytvořené kritérium validní vzhledem k pohybové schopnosti.

Dimenzionalita testové baterie – udává počet dimenzí, které jsou obsaženy v testových výsledcích. Pojem dimenzí se chápe obvykle ve smyslu komponentní či faktorové analýzy, tj. ve smyslu lineární algebry, jako počet nezávislých vektorů, jimiž lze popsat testové výsledky (Meloun, Militký 2005). Dimenzionalita se většinou zjišťuje faktorovou či komponentní analýzou a hovoří se pak o faktorové komplexitě homogenních testů. Co se týká testů stoje, většinou bývají unidimnezionální (jednou z podmínek unidimenzionality je například stejný rozptyl chyb).

Homogenita, též konzistence testů – udává, do jaké míry testy měří jednu věc, jednu pohybovou schopnost“.  Má řadu aspektů a úrovní jejím teoretickým vrcholem jsou testy, které by byly zcela zaměnitelné, (což testy stability stoje jsou). Není rozdíl, zda proband stojí s nohama u sebe – úzký paralelní stoj, nebo zda stojí s nohama na šířku pánve, všechny typy testů klidového stoje měří stabilitu stoje a tím i míru schopnosti stabilizace organismu.

Velkou nevýhodou testů obecně, bývá jejich možné ovlivnění motivací. Mlčky se předpokládá, že motivace každého sportovce, nebo jakéhokoliv jedince, podat v testu co největší výkon je relativně vysoká, (probandi chtějí podat svůj nejlepší výkon) a interindividuálně vyrovnaná. Pokud tomu tak není, nemůže testové skóre podat hodnotnou výpověď o schopnosti (Měkota 2000). Nepředpokládáme a priori, že proband nebude chtít podat svůj nejlepší výkon, ale vzhledem k faktu, že probandy byly v našem výzkumu senioři, je třeba zohlednit, že se jednotlivá měření můžou od sebe lišit nad rámec běžného testování. Což ovšem dále může snížit reliabilitu posturografie a stabilometrických měření, která, sama o sobě není značná.

V tomto kontextu je třeba zmínit problematiku opakovaných měření v testech stoje (na plošinách či měřících deskách). Opakovatelnost naměřených kinematických dat bývá obvykle problematická. Každý z nás má svůj individuální postoj a individuálně pozměněné posturální reflexy, které bývají často předmětem různých proměnných, pokud se neopomíjí během měření úplně. Ta je dána vysokou interindividualitou každého stoje, každého probanda v každém možném okamžiku. Je též třeba poznamenat, že individualita stoje je, podle některých hypotéz, do značné míry ovlivněna nejen psychickou kondicí probanda, ale i dechem, fází dechu či dechovým stereotypem. Opakovatelnost měření ve velké míře ovlivňuje reliabilitu.

Reliabilita – spolehlivost testů vyjádřená koeficientem reliability (vyjadřuje podíl skutečného rozptylu k pozorovanému rozptylu). Podle Blahuše (1976) vyjadřuje koeficient reliability stupeň vyrovnanosti skutečné úrovně dané pohybové schopnosti. Je nejlépe aproximován několikerým opakováním testů (test – retest). Pomocí průměru spočítaného z jednotlivých měření se můžeme nejvíce přiblížit ke skutečným naměřeným hodnotám.

S problémem reliability se setkáváme jak v české, tak i světové odborné literatuře. (Tošnerová 2004, Chiari 2002) měří např. probandy jen jednou, neboť každé další měření ukazuje na veliké odlišnosti u každého probanda, (Čumpelík, Šára, Veverková 2005) měřili své probandy třikrát, i tak, se jim však nepodařilo zaznamenat velkou opakovatelnost měření při testech stoje. Dalšími autory je reliabilita posturografických měření odhadována ještě v závislosti na tom, zda měření (test – retest) probíhá během stejného dne (Intrasession Reliability), nebo v rozmezí několika dní či měsíců (Intersession Reliability). Tomuto problému se věnuje Corriveau et al. (Corriveau et al. 2000). U zahraničních autorů je třeba ocenit, nejen to že se reliabilitě věnovali, ale též, že publikovali například, že je třeba čtvero opakování, aby koeficient reliability vykazoval nejvyšší hodnoty, jinde se autoři zaměřili na dobu trvání měření, která se podle jednotlivých literárních zdrojů pohybuje od 5sec až na 20, a zřídka i 30min. Nejvyšší hodnoty koeficientu reliability (okolo 0.86) vykazovala měření po dobu 120 sec. Z tohoto důvodu se zdá být výhodné uvažovat o opakovaném provádění delších měření (60 až 120 sec), která jsme nakonec neuskutečnili, neboť bylo potřeba zohlednit právě seniorskou populaci a z hlediska bezpečnosti jsme se rozhodli pro kratší, též standardizované 30 sec testy stoje. Dále vyplývá, že nelze nutit seniory, aby opakovali jeden test čtyřikrát.

Je možné se též zamyslet nad typem testu stoje, ale jak u nás tak i v zahraničí se používá stoj o úzké bázi (úzký, paralelní), šablonový (17° vnější rotace), nebo stoj o široké bázi, které mimo jiných testů stoje patří mezi Rombergovy testy stoje. Obecně lze říci, že testy stoje vypoví o individuální rovnovážné schopnosti, která nás odkáže na (opět) individuální míru stabilizace každého probanda.

Závěr:

Jako teoreticky možná a nesporně zajímavá hypotéza se jeví, sjednotíme-li dechový stereotyp (zklidníme-li dech), napomůžeme i sjednocení (zklidnění, stabilizování) stoje. To co je však v praxi běžně používáno, se na poli vědy jeví bohužel jako ryze teoretická spekulace, která nemá prozatím solidní základ. Jako nesporný se nicméně jeví vliv emocí na stabilitu probanda. Zatím však nemáme dostupnou metodu jak tuto hypotézu potvrdit. Navazující hypotézou je pak myšlenka, že dech uklidní emoce a tím zlepší „vnitřní“ stabilitu a následně stabilitu „vnějšího“ stoje. Tento výzkum však do velké míry záleží na metodě, s jejíž pomocí by bylo možné hypotézy potvrdit, nebo vyvrátit. Předmětem dalšího výzkumu by mohlo být hledání metody jak tyto oblasti propojit.

LITERATURA

Blahuš, P. (1976) K teorii testování pohybových schopností. Praha: Universita Karlova

Chiari, L., Rocchi, L., Cappello, A. (2002) Stabilometric parameters are affected by anthropometry and foot placement. Clinical Biomechanic. 666-677

Corriveau, H., Hebert, R., Prince, F., Raiche, M. (2000)  Intrassession reliability of the COP minus COM variable of postural control in the healthy elderly. Archives of Physical Medicine and Rehabilitation, 81: 45-48

Čumpelík. J., Šára, R., Veverková, M. (2005) Posturografické hodnocení statické a dynamické stabilizace těla. Research report of CMP, Praha: ČVUT

Měkota, K., Novosad, J. (2005) Motorické schopnosti, Olomouc

Meloun, M., Militký, J., Hill, M. (2005) Počítačová analýza vícerozměrných dat v příkladech. Praha: Academia. ISBN 80-200-1335-0

Tošnerová, V., Miláček, Z. (2001) Optimální působení tělesné zátěže a výživy. Stabilografické plošiny v praxi. Hradec Králové, 178-179