Dvacáté výročí revolučního 17. listopadu

Projev rektora UK Václava Hampla ze dne 13. 11. 2009

Vážený pane prezidente Václave Havle

Vážený pane Adame Michniku,

Eminence, Excelence, Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, cives academici, vzácní hosté,

Dámy a pánové,

setkáváme se v mimořádně významný den: sešli jsme se, abychom slavnostně vzpomněli dvacáté výročí studentské demonstrace, která předznamenala rychlý pád komunistického režimu. Studentský průvod, jehož brutální policejní rozehnání na Národní třídě se stalo roznětkou československé listopadové revoluce roku 1989, ovšem původně patřil vzpomínce na jiné významné datum univerzitních dějin: padesátému výročí vražedného nacistického úderu proti českým studentům a vysokým školám v roce 1939. Byla to mimo jiné právě tato souvislost a historická paralela, která příběhu komunistické policejní brutality a studentského nenásilného odporu propůjčila zcela mimořádnou symbolickou hodnotu a společenskou působivost. Dovolte mi přivítat mezi námi dva muže, kteří tehdy byli a tím více dodnes patří mezi nejproslulejší dirigenty a zároveň živé symboly nenásilného revolučního přechodu středoevropských národů z diktatury ke svobodě: dovolte mi přivítat pana presidenta Václava Havla a polského historika, filozofa a disidentského politika Adama Michnika.

Dvacetiletí, které uběhlo od listopadové revoluce, je dlouhá doba. Vyrostla v ní celá jedna generace mladých lidí. Do základů – a to nejen politicky - se za ta léta proměnil svět, naše země a především naše univerzita. To co zůstává nezměněno, jsou úkoly a odpovědnosti, které na sebe tehdy se občansky probudivší univerzita vzala: chceme a musíme být nejen největší a nejvšestrannější vysokou školou českého státu, jeho co do výkonu i kvality výsledků nejproduktivnějším vědeckým subjektem, nýbrž také a zejména oporou občanské společnosti a garantem kulturní tradice. Chceme být nejen platformou náročné odborné přípravy studentů, ale také prostředím kulturního, lidského a občanského zrání nastupujících generací.

Při zpětném pohledu na oněch 20 let od sametové revoluce bychom si měli vybavit mnoho práce a důležitých reformních kroků, které Univerzita Karlova vykonala jak sama za sebe a pro sebe, tak v čele společného, nově založenou Radou vysokých škol koordinovaného úsilí českých vysokých škol o demokratizaci a modernizaci vysokého školství a jeho otevření Evropě i celému světu. Výkony, podané v bezprostřední porevoluční době již dnes stačily upadnout do zapomnění – a přece to bylo něco zcela mimořádného, že pracovní skupina, vedená naší univerzitou dokázala za necelý půlrok od revoluce do května 1990 nejen zkoncipovat a připravit, ale také politicky prosadit a obhájit nový, demokratický vysokoškolský zákon. Ten po přijetí ve Federálním shromáždění otevřel dveře akademické autonomii, samosprávě a skutečné svobodě výzkumu i vědeckého bádání. Naše univerzita se poté podílela i na vypracování a prosazení dalšího vysokoškolského zákona z roku 1998, který dovršil autonomii vysokých škol, odstátnil je a předal do jejich rukou majetek, který dosud jen spravovaly. Oba zákony byly do života uváděny ministry, kteří do ministerské funkce přešli z naší univerzity.

Je samozřejmé, že pokračující internacionalizace a těsné propojování evropského a do velké míry dnes již i světového vysokého školství bude vyžadovat průběžnou inovaci vysokoškolské legislativy. Klíčové výdobytky demokratizace, autonomizace a odstátnění našeho porevolučního univerzitního školství patří však k tomu nejcennějšímu, co odlišuje dnešní situaci od stavu před pádem komunismu. Zde nelze slevovat – znamenalo by to ohrožovat samu podstatu svobodné a nezávislé univerzitní existence a působení.

Karlova univerzita je přitom v celé řadě koncepčních a strukturálních ohledů na skutečně špičkově evropské úrovni. Jsme plně zapojeni do bolognského procesu: právě díky nutné porevoluční restrukturalizaci a modernizaci splňujeme mnohé reformní nároky, které jsou v řadě západoevropských zemí prosazovány s nemalými obtížemi: Platí to pro zavedení dvoustupňového bakalářsko magisterského studia stejně jako pro velký rozvoj mezinárodních kooperací a studijních i učitelských výměn. Tvrdá realita finančních podmínek nás přivedla k nutnosti nespoléhat jen na pootevřenou – nebo spíše polozavřenou - ruku státu, ale financovat velkou část naší práce prostřednictvím dlouhodobých či krátkodobých výzkumných projektů a prostřednictvím vlastní doplňkové činnosti. Je to náročné, bere nám to často čas a energii, ale dokážeme to. Řada těchto projektů má navíc plodný mezinárodní přesah. Univerzita Karlova má přes 200 etablovaných a na bázi výzkumu nebo výuky dlouhodobě fungujících mezinárodních partnerství. Ta představují nejen k tisícovce dílčích společných programnů, ale také síť přátelských akademických vazeb, která dnes obepíná celý svět.

Zakřiknutá, stranou a státem ovládaná, v řadě ohledů bržděná a cenzurovaná univerzita předlistopadové doby se proměnila v sebevědomou, úspěšnou, mezinárodně otevřenou a respektovanou univerzitu světové úrovně, která se aktuálně snaží proniknout do elitního klubu dvou set vědecky nejvýkonněnších univerzit naší planety. A k tomuto aktuálnímu cíli není nijak daleko. Naše publikační produkce a její mezinárodní akceptance průběžně roste.

Univerzita ale není pouhé vědecké výzkumné a vývojové centrum, byť i slovo „pouhé“ je s ohledem na nesmírně široké spektrum našich oborů, sahající od lékařských věd přes jadernou fysiku, matematiku až k psychologii nebo egyptologii nutno brát s velkým nadhledem. Univerzita je ale také jednou z nejvýznamnějších kulturních institucí ČR a především místem vzdělávání a výchovy české a dnes šíře evropské inteligence, místem formování příštích elit. Nemylme se: široká demokratizace přístupu ke vzdělání nemůže redukovat společenskou roli a trvalý význam těch žen a mužů, kteří dosáhnou mimořádného stupně odborné, vědecké, organizační kompetence a kteří tyto své schopnosti spojí s vysokou mírou zodpovědnosti a tradiční občanské statečnosti, jakou dnes tady v aule ztělesňují pánové Václav Havel a Adam Michnik.

Dnešní svět není jednodušší a snazší než byl svět našich rodičů a dědů – jen problémy a výzvy jsou jiné, namnoze komplexnější. A dnes víme též více o možných důsledcích špatných, nedomyšlených či příliš pozdních řešení problémů, s nimiž jsme a ještě budeme konfrontováni. Zde nestačí „pouhá“ – a to slovo „pouhá“ používám opět s jistou nadsázkou – odbornost a vědecká brilantnost. Zde je na místě standardně vznášet nárok, aby z naší univerzity vycházeli absolventi s evropským a světovým horizontem myšlení, s evropskou a světovou úrovní občanské zodpovědnosti.

Takový nárok není abstraktní – lze ho konkretizovat mimo jiné jako soustavnou obezřetnost, aby se univerzitní půda nestala živným prostředím pro plagiaci, pro vědecké nebo studijní podvody či pro neprůhledná kvalifikační řízení. Univerzita se aktuálně, velmi aktivně a přísně vyrovnává se všemi, jak se ukazuje zaplaťbůh lichými, médii bez náležitého ověření kolportovanými podezřeními v této oblasti a je připravena rázně zasáhnout proti každému případu. Je to nutné jak z vědeckých, tak i z čistě lidských a morálních důvodů. Prestiž a dobrá pověst patří k nejcennějším pokladům naší alma mater.

Univerzita Karlova se snaží profilovat jako svého druhu opora a báze rozvoje dodnes vlastně ještě velmi slabé občanské společnosti naší země. Zajisté nechceme být politickým činitelem – jsme ale součástí veřejného prostoru, naším úkolem je vytvářet kultivované prostředí pro uplatnění tradičních demokratických, občanských hodnot a principů. Jsme institucí existenčně nutně otevřenou evropské spolupráci a podstatně zainteresovanou na jejím fungování a prohlubování. Těžce proto neseme všechny populistické výpady proti Evropské unii i účelové oživování různých státně nacionálních klišé, patřících minulosti. Prakticky uplatňované demokratické principy, fungující demokratické instituce, které garantují ústavnost a právní stabilitu naší republiky, ale i samozřejmá demokratická každodennost samostatně myslících, na „obecném dobrém“ zainteresovaných občanů, to vše vytváří nutný rámec, bez něhož by univerzita dlouhodobě nemohla dýchat. Záruku stability tohoto horizontu vidíme v prohlubování evropské integrace, v silné a sebevědomé Evropě, jejímiž akademickými občany se cítíme být a jejímiž akademickými občany byli i naši předchůdci, zakladatelé pražské univerzity před 661 rokem.

Tehdy jako dnes je univerzita společenstvím studentů a učitelů, obcí těch, kdo se vzdělávají a těch, kdo předávají své zkušensoti a zprostředkovávají odbornou i lidskou kompetenci. Tehdy jako dnes patřilo k tomu „vyučovat“ nerozlučně také ono „studovat“, to jest dále prohlubovat svoji kvalifikaci, rozšiřovat záběr a hloubku svého porozumění problémům a jejich zázemí. A už tehdy jako dnes patřilo k univerzitnímu životu střídání generací. Studenti z roku 1989 jsou dnes – v případě, že zůstali na univerzitě – docenty nebo dokonce profesory. Statistiky říkají, že naše univerzita mládne. Nástup nové generace, v níž se postupně vytrácí zkušenost života a práce za komunistického režimu je na Univerzitě Karlově aktuálním procesem. Generační střídání vždy do jisté míry mění a v dohledné době tak i u nás zřejmě podstatně promění stávající pohledy na roli a postavení univerzity ve společnosti, na souvislosti jejího působení. Bude na nás, na členech akademické obce, stane-li se taková změna pohledu a možný posun hodnot problémem nebo naopak nabídne-li se jako příležitost pro další rozvoj univerzity.

Zkušenost života a práce v zadrátovaných dobách komunismu totiž může být někdy chápána jako zátěž, jako dlouhodobě působící omezení schopnosti myslet v evropských a světových parametrech, důsledně měřit své výsledky mezinárodními kritérii, jako důvod k tomu, ostýchat se vykročit na půdu mezinárodní vědy a diskuse. Taková zkušenost může být ale také velikým darem: přináší totiž schopnost odlišovat věci a hodnoty samozřejmé a těžce vydobyté, nabízí schopnost nadchnout a zasadit se pro věci veřejné, v minulosti občanům dlouho a brutálně odpírané. Se zkušeností starého režimu se mnohé z toho, co dnešní studenti a mladí akademičtí učitelé nebo vědci již možná pokládají za banální samozřejmost, jeví těm starším jako luxus, jako dar a výdobytek, který je nutno bránit. Nezávislost univerzitní instituce i obce, svrchovanost akademické samosprávy, svoboda výzkumu a výuky patří k těmto nesamozřejmým vymoženostem. Nezapomínejme na to.

Svoboda, ale ani pravda nebo láska nejsou nikdy samozřejmostí. Jsou darem, po kterém každý člověk - stejně jako univerzita - musí energicky sáhnout a který – dostane-li se mu -  pak musí být rozhodně a vytrvale bráněn a opečováván. Studenti roku 1989 po těchto darech s odvahou a energií sáhli a spolu s univerzitou a celou českou společností na ně dosáhli. Láska stejně jako pravda nebo svoboda ale mohou také zevšednět, zešednout. Je jedním z velkých úkolů naší univerzity, aby nové akademické generace učila porozumění pro jejich krásu a význam a v neposlední řadě vždy znovu kultivovala ve svých studentech ochotu pečovat o ně.

QBFFFQE