Z přední chodby je slyšet tlumené zacinkání a zvuk se stává symbolickou tečkou za téměř hodinovým rozhovorem. V tu chvíli mám pocit, že je to jen několik minut, kdy jsem na místo dorazil. U nástěnky před vchodovými dveřmi už postává další student, mám takový pocit, že tu není poprvé. Vycházím na ulici a pomalu si srovnávám v hlavě bezprostřední dojmy. Moje původní představy se od reality v mnoha ohledech lišily. Co mi hodina strávená ve studentské psychologické poradně dala?

Prohnuté sofa a plastový kostlivec se nekonají

Než si vyzkouším konzultaci ve studentské psychologické poradně na vlastní kůži, dost dobře si nedokážu představit ani prostředí, kde takové sezení proběhne. Směsice tuctových amerických seriálů a divadelních melodramat, které jsem v životě zhlédl, mi vtíravě vnucují představu psychologovy spoře osvětlené ordinace s prohnutým sametovým sofa, šikrokou mahagonovou knihovnou a plastovým kostlivcem na stojanu s kolečky. Vleže s pohledem upřeným k hluchému místu na stropě pak snad člověk v takové místnosti vnímá jen hlas psychologův, přicházející odněkud z prostoru za hlavou.

Divadelní hra na zvýraznění jasné symboliky zčásti stojí, podobná představa sezení, respektive ležení u psychologa je ve skutečnosti snad trochu přehnaná, ale divili byste se, jak často se s ní setkáte. S trochou nadsázky mohou reakce vypadat i následovně.

„K Chocholouškovi? Tak to ani náhodou!“

„No, já nevím, oni tam možná budou mít bílé pláště a ty mě iritují.“

Netvrdím sice, že ordinace, kde na pracovním stole psychologa plove mozek v solném nálevu neexistují, moje zkušenost z poradny ve Školské ulici se jí ale nepodobá ani v nejmenším.

Kam vedou otázky?

S doktorkou Junkovou si sedáme v zadní rozlehlé místnosti, prostor tu člení několik masivních sloupů. Kolem podlouhlého stolu je naskládáno na tucet červených polstrovaných křesel s širokými opěrkami na ruce. Místnost je pod úrovní přilehlé ulice, a tak světlo sem podává jen několik po stropě rozmístěných svítidel. Nevidím tu na první pohled nic rušivého, nezdá se mi ani, že by byl prostor stylizovaný k navození určité atmosféry, žádná z barev tu nedominuje, stěny jsou bílé. Mé očekávání pera a kroužkového bloku, připraveného k pečlivým poznámkám o mém egu a id, se nekoná. Žádné poznámky, žádná série úvodních otázek dle předem určeného schématu. Místo toho začíná neformální rozhovor v přátelském tónu, který zdánlivě ani nemá za cíl pátrat po slabinách a nešvarech v mysli novinářově.

V poradně samozřejmě nevystupuji jako novinář, ale přicházím jako obyčejný student. Rozhodl jsem se vyhledat pomoc kvůli potížím při studiu na vysoké škole, konkrétně v souvislosti se stresem v danou chvílí vrcholícího zkouškového období. Není příliš podstatné, v jaké míře se zkouškový stres konkrétně u mě projevuje. Představa o tom, že odborná psychologická pomoc je nouzovou variantou v extrémních případech, snad pomalu vyšumí i na našich vysokých školách. Stojí za zmínku, že několik studentů do poraden dochází kvůli profilování vlastní osobnosti, nemajíc vážnějších psychických obtíží.

Témata rozhovoru se volně proměňují, mezi řádky hledám prvoplánové otázky, které by vedly k pojmenování mého konkrétního problému a nastolení případných východisek. Ty nepřicházejí a postupně si uvědomuji, že v rozhovoru jsem to já, kdo vyslovuje návody k zvládnutí psychické zátěže. Sofistikovaně určená cestička, po které kráčíme mě nutí ke kladení otázek sobě samému a jejich následnému zodpovídání. K doktorce Junkové v tu chvíli cítím důvěru.

Aby dušička měla klid

K návštěvě psychologa jsem původně přistupoval s určitou dávkou skepse a za normálních okolností bych se k ní neodhodlal. Mé neználkovství a předsudky mi zpětně přijdou skoro k smíchu. Jak říká sama doktorka Junková: „ S naprostou samozřejmostí chodí lidé s rýmou k lékaři, psychologa ale většinou nevyhledají ani při závažných psychických problémech. Odborná konzultace tu nemá tradici, což je škoda.“

Často se setkáte s názorem, že konzultace u psychologa je v jistém smyslu projevem osobního selhání. Není, selhání je naopak neschopnost v pravou chvíli si uvědomit, že poradna je jednou z nejpřístupnějších variant, která nabízí ulehčení od psychického břemene. Nabídku pravidelných konzultací v příštím semestru kvituji s povděkem a budu o ní uvažovat. Poradna ve Školské, která konzultace nabízí studentům ze všech fakult UK, je přitom jen jednou z mnoha, jejich seznam i s kontakty najdete na stránkách programu antistresové intervence, o kterém jsme psali v jednom z minulých článků (www.szu.cz/poradna/uspesnystudent)

Ve chvíli, kdy jsem minulý týden vycházel z poradny, měla dušička klid, když se jí ho dostávat nebude, nevidím důvodu, proč k němu touto cestou zase nedojít.