Třináct variací na téma lidského osamění

3. 1. 2012; autor: Helena Stinglová; rubrika: Studenti

Šaty z igelitu, to je název sbírky povídek, kterou vydal Bc. Vratislav Maňák, třiadvacetiletý student magisterského oboru Mediální studia na FSV UK. Jeho prvotina vyšla v listopadu a o Maňákovi se hned začalo mluvit jako o velkém talentu.

PhDr. Jana Čeňková, Ph.D., z katedry žurnalistiky FSV UK na křtu Maňákovy prvotiny (Foto: Michal Špeta)

O své generaci mluvíte jako o Havlových dětech. Sešli jsme se jen pár dní právě po smrti Václava Havla. Jak se teď cítíte?

Ladislav Špaček říkal, že se jeho odchod dal očekávat. I já, když jsem viděl Václava Havla s dalajlámou, jsem předpokládal, že se něco stane. Přesto to člověka zasáhne. To, že zemřel, je velká škoda, byla to obrovská morální autorita. Je to výrazná ztráta pro český veřejný život. Je to konec jedné éry, i když to zní jako fráze, zároveň je to i pravda.

Ve vašich povídkách se téma smrti často opakuje. Proč je vám blízké zrovna toto téma?

Je to výrazné téma. Žádný traumatický zážitek nemám, ale už jsem v jednom rozhovoru říkal, že láska a smrt jsou dvě největší literární témata. V povídkách Černý chleba a Panství odložených rukavic se od smrti odpichuji a sleduji to, co se děje po ní.

Další téma, které se často ve vašich textech objevuje, je odcházení nebo útěk…

To jsou všechno způsoby toho, jak se postavy povídek snaží vyřešit svůj problém.

Můžete čtenářům představit své povídky ze sbírky Šaty z igelitu?

Je to třináct povídek, třináct variací na téma lidského osamění. Nevystupuje v nich velké množství postav, spíše se zaměřuji na jednu postavu a na to, jak se snaží v rámci určité situace s různými formami osamění vypořádat. Povídky jsou psané tak, aby nebyly striktně časově vymezené, nemám to rád. Nechávám čtenáře, ať si sám z různých narážek vyvodí, kdy se příběh odehrává. Povídky by mohly působit nadčasovějším dojmem. Neodehrávají se v současnosti, některé by mohly, na některých je podle motivů znát, že se odehrávají třeba v první polovině dvacátého nebo na konci devatenáctého století.

Je velmi neobvyklé, aby mladý začínající autor vydal svou prvotinu u tak velkého nakladatelství, jako je Host. Jak se vám to podařilo?

Vydal jsem dvě povídky ve Tvaru, kde si jich všimla paní doktorka Jana Čeňková od nás z fakulty. Řekla mi, že kdybych jich měl víc, tak mě může zkontaktovat s nakladatelem. A povedlo se, Host o ně k mé potěše projevil zájem.

Jak dlouho publikujete?

Asi od roku 2008, kdy mi vyšly první povídky ve zmíněném Tvaru. Potom, co se začalo jednat o vydání sbírky, vyšly dvě povídky také v Hostu. Průběžně vycházejí povídky v Plzeňském literárním životě, což je časopis plzeňské spisovatelské obce.

Pracujete v České televizi. Jak se dá skloubit studium, zaměstnání a psaní povídek? Stanovil jste si pravidelný režim, kdy píšete?

Pravidelný režim nemám vůbec, říkám si, že to je asi chyba. Většinou je to tak, že jednou za čas přijde moment, kdy mě popadne nutkavá potřeba psát, a pak jde všechno stranou.

A teď něco píšete?

Píšu, i když teď bych měl psát hlavně diplomovou práci (smích). Mám rozepsaný dlouhý pohádkový příběh, obávám se ale, že v dohledné době nebudu mít čas se mu věnovat. Pokud teď vedle diplomové práce budu psát něco jiného, spíš se vrátím k nějakým komornějším záležitostem. Nápadů mám v hlavě spousty.

Prozradíte nám téma pohádky?

Příběh se odehrává v jednom městě na Dunaji na přelomu devatenáctého a dvacátého století v čase la belle epoque. Hlavní postavou je rybář Štefan, který usiluje o přízeň rychtářčiny chráněnky. Jeho rival a hlavní záporná postava je tajemný podnikatel Wilhelm Finster, hodinář posedlý mocí. Pohádka vrcholí o silvestrovské noci a měla by alternativním způsobem odpovídat na otázku, proč nejsou lidé pány svého času.

Na jaké téma píšete diplomovou práci?

Mediální kampaň proti Jaroslavu Seifertovi v padesátých letech. Měla by to být historická práce. Baví mě kulturní politika padesátých let. Celá padesátá léta jsou zajímavá a divným způsobem zvrácená. Je zajímavé se tím zabývat.