red. • 17. listopadu 2015

Projev rektora UK ve Velké aule Karolina Slavnostní shromáždění k 17. listopadu 2015

Vážené dámy, vážení pánové,

sešli jsme se dnes ve Velké aule staroslavného Karolina, v těchto slavnostních prostorách, abychom si společně – tak jako každý rok – připomněli události, k nimž došlo na podzim 1939 a 1989, tedy před šestasedmdesáti a šestadvaceti lety.

Sešli jsme se, abychom vzpomněli oběti nacistické a komunistické perzekuce, abychom vzdali čest jejich památce, abychom uctili jejich odkaz. Přesto dnes nebudu mluvit pouze o nich. Sedmnáctý listopad je mezinárodním dnem studentstva a zároveň dnem, který slavíme jako den boje za svobodu a demokracii. V noci ze 13. na 14. listopadu nejen Pařížané a Francouzi, ale celý demokratický svět s hrůzou sledoval zprávy o krvavých teroristických atentátech v metropoli nad Seinou. Uctěme nyní památku jejich obětí minutou ticha.

Děkuji Vám.

Ještě než se budu věnovat situaci v dnešním světě, nebezpečím a hrozbám, kterým musíme čelit, dovolte mi, připomenout minulost, která je důležitá nejen pro naši současnost ale i pro budoucnost. Jedná se jednak o rok 1989, jejž mají mnozí z nás stále v živé paměti, neboť stál na počátku proměny naší země v demokratický stát, který je pro nás dnes, po šestadvaceti letech, tak samozřejmý. Všichni se sice musíme den co den vypořádávat s mnoha těžkostmi a s mnoha více či méně vážnými problémy, jak už to v demokracii bývá, ani to ale nemění nic na tom, že žijeme – na rozdíl od let 1948–1989 – ve svobodné zemi. S tématem svobody úzce souvisejí rovněž události staré více než tři čtvrtě století, události spojené s odporem vůči německé okupační moci z doby na počátku druhé světové války, jež si dnes též připomínáme.

Třebaže listopad 1939 a listopad 1989 dělí celé půlstoletí, mají, mnoho společného. V obou případech se v Praze bojovalo o svobodu. Nacistická ani komunistická moc nehodlala tolerovat jakýkoli odpor vůči své ideologii, vůči svým dogmatům, vůči pseudohodnotám, které, jedna i druhá, propagovaly. Vzhledem k tomu, že jakýkoli záchvěv svobodného myšlení vnímaly jako ohrožení, nerozpakovaly se proti němu tvrdě zakročit. Jako největší nebezpečí přitom vnímaly – vcelku logicky – inteligenci, kriticky a nezávisle smýšlející intelektuály, včetně představitelů českých vysokých škol a jejich studentů.

Toto ostatně platí i v obecné rovině. Jakákoli moc, která si činí nárok na jedinou pravdu, na jedinou správnou interpretaci nejrůznějších událostí, se musí nezávislého, kriticky smýšlejícího a racionálně uvažujícího člověka obávat, musí se proti němu vymezovat a musí se jej snažit, jedno jakými prostředky, umlčet. Povinností všech rozumně uvažujících lidí, včetně intelektuální elity národa, členů akademických obcí univerzit, je naopak pečlivě sledovat počínání mocných, nenechat se žádných okolností zastrašit, stát si za svou pravdou a pojmenovávat věc takové, jaké skutečně jsou.

V tento památný den si připomeňme s pokorou a pocitem vděčnosti vůči těm, na jejichž počest jsme se dnes sešli. Represe německých nacistů proti obyvatelům Protektorátu Čechy a Morava, jejichž první vrchol přišel právě 17. listopadu 1939, směřovaly proti vysokoškolským studentům a jejich učitelům. Okupanti totiž velmi dobře věděli, že mladí lidé, čeští a slovenští vysokoškoláci, nehodlají rezignovat na své národní cítění, nehodlají rezignovat na ideály, na kterých byla postavena Masarykova republika, a nehodlají před nimi sklonit hlavy. Účast na protiněmecké demonstraci u příležitosti 21. Výročí československého státního svátku 28. října 1939 tuto skutečnost jednoznačně potvrdila.

Brutální zásah nacistů proti demonstrantům, jenž skončil vážným zraněním jednoho z nich, studenta lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jana Opletala, pak stejně jako smrt Václava Sedláčka, přímo vedly k dalším tragickým událostem. Opletalovo úmrtí, jeho pohřeb a s tím související nepokoje, na nichž se podílely desítky tisíc lidí, vyvolaly takovou zuřivost okupantů, že se rozhodli učinit bezprecedentní krok, mířící proti české inteligenci jako celku – uzavření českých vysokých škol, zatčení a popravení devíti studentů a internace více než tisícovky dalších v koncentračním táboře Sachsenhausen, ve kterém mnozí z nich zemřeli. O krutosti těchto opatření vypovídala i mezinárodní odezva, stejně jako skutečnost, že se v roce 1941 stal 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva.

O padesát let později došlo k takřka neuvěřitelné situaci. Sedmnáctého listopadu 1989, přesně v den tragického výročí, o němž jsem před okamžikem mluvil, a navíc v době, kdy se již komunistické režimy ve střední Evrop počaly hroutit, použila československá komunistická moc policejní jednotky proti studentům, připomínajícím si listopad roku 1939 a vyjadřujícím se – přirozeně – kriticky k současné situaci v zemi policejní jednotky znovu. Sedmnáctého listopadu, padesát let po tragických událostech z podzimu roku 1939, tekla na pražských ulicích opět krev studentů, a nejen jich. Důsledky byly dalekosáhlé a vpravdě neuvěřitelné – necelých šest týdnů poté usedl na Pražský hrad jako prezident republiky Václav Havel a naše země vykročila na cestu k demokracii.

Letos od obou památných událostí uplynulo, šestasedmdesát, respektive šestadvacet let. Ano, již více než čtvrtstoletí žijeme ve svobodné zemi. Nenechme se však zmást. Tato skutečnost není samozřejmá. Stará moudrost říká, že kdo o demokracii, o stav věcí veřejných, každodenně nepečuje, přijde o ni. To je naprostá pravda. Situace v dnešním světě je navíc tak složitá, že tato moudrost platí dvojnásob. Univerzity na celém světě, Karlovo učení, jehož společenství tvoříme, nevyjímaje, si musejí být svého poslání a svého významu vědomy. Jejich role je totiž naprosto nezastupitelná, neboť právě ony jsou místy svobodného bádání, výzkumu a svobodného vyjadřování se ke všem aktuálním problémům dnešní doby.

Doba, ve které žijeme, je navýsost dramatická. Svět se nám mění před očima rychleji, než to stačíme, bez jakékoli nadsázky, vnímat, nežli stačíme reagovat. Teroristické útoky, ke kterým došlo před několika dny v Paříži, přitom ukazují, že na naší reakci nesmírně záleží. Tato reakce nesmí být za žádných okolností vedena emocemi, třebaže jsme jich všichni plní. Musí být naopak racionální, uvážlivá, ale také – což není protimluv – rázná a tvrdá. S těmi, kteří vraždí nevinné lidi, nemůžeme a nesmíme vyjednávat, těmto lidem, nemůžeme ani v náznaku ustupovat, nesmíme se nechat žádným způsobem zastrašit, protože právě to si naši nepřátelé přejí.

Jsem přesvědčen o tom, že mi věříte, jak nerad mluvím o těchto věcech v slavnostních prostorách staroslavného Karolina, a navíc v tento památný den. Právě při vzpomínce na oběti našich sedmnáctých listopadů nemohu jinak. Také ti, na něž dnes vzpomínáme, věděli, jak v listopadu 1939, tak v dalších válečných letech, že prostě nemohou jinak, že se nacistické zvůli a nacistickému teroru, politice vyhlazování, musí postavit, že s nimi nesmí mít nejmenší slitování, protože, jak řekl v posledních dnech nejen veřejný představitel naší západní demokratické civilizace: buďto zvítězíme my, anebo zvítězí oni. Ti, kteří útočí na samotnou podstatu naší demokracie, našeho světa, světa, ve kterém žijeme, a kteří ohrožují jeho a tedy i naši existenci, musejí vědět, musejí pocítit, že uděláme všechno pro to, abychom ji uhájili.

Až jednou budou naše děti a historikové moderních dějin tuto reakci hodnotit, dojdou nepochybně k závěru, že tato reakce vypovídala, nanejvýš přesvědčivě, i o nás samotných, o našich blízkých, o našich přátelích, o tom, jak uvažujeme my i naši kolegové, naši spoluobčané, jaká je a jak smýšlí naše politická reprezentace, ti, kterým jsme svými hlasy svěřili správu věcí veřejných.

Nesmíme zapomenout na to, na jakých ideálech a hodnotách stojí naše civilizace. Na to, že západní civilizace, jejíž součástí jsme a k níž se hlásíme, dokázala a dokáže prokázat solidaritu s těmi, jimž je kdekoli ve světě krutě ubližováno, s těmi, kteří jsou vražděni, vězněni či znásilňování v zájmu nejrůznějších autoritativních a totalitních režimů a ideologií. Nezapomeňme, prosím, na to, že bezpráví páchané na jiných lidech, jakkoli daleko od našich hranic k němu dochází a jakkoli se nám zdá být vzdálené, je jako bezpráví páchané na nás samotných, na to, že útlak a pronásledování druhých je i útlak a pronásledování nás samotných, na to, že oběti druhých jsou jako naše vlastní oběti. Právě na toto vědomí, jež vždy bylo a je nedílnou součástí naší civilizace, našeho civilizačního okruhu, nesmíme zapomenout, mimo jiné i proto, že právě to by si vrahové z Paříže přáli.

Dnes, u příležitosti výročí boje za svobodu a demokracii, ve smutné souvislosti s tím, co se stalo 17. listopadu 1997, kdy islámští teroristé zavraždili v egyptském Luxoru 62 turistů, a v souvislosti s hrůznými událostmi z páteční noci, je nezbytné připomenout, že pokud bychom rezignovali na hodnoty, na nichž stojí naše demokracie, nemohli bychom se divit tomu, že na ně rezignují i všichni ostatní. To by byl začátek konce světové demokracie se vším, co k ní patří.

Aby tento soumrak nenastal, musí však demokratické společenství prokázat, že se nejen staví za svobodu, demokracii a za principy, jež k nim neodmyslitelně patří, tedy za respekt vůči lidským právům, za vládu zákona a za pro nás tak samozřejmou lidskost. Musí prokázat, jak jsem již ostatně uvedl ve svém prohlášení k pařížským událostem, rovněž to, že je schopno bojovat účinně s terorismem a vypořádat se všemi riziky a hrozbami, které znamenají ohrožení samotné existence demokracie.

Přesně před rokem jsem na tomto místě řekl: „Hrozba ze strany nepřátel západní civilizace, a tedy, nenamlouvejme si nic jiného, tedy i hrozba ze strany našich nepřátel, je – zejména pokud jde o radikální islamisty – velmi vážná. Tito lidé nenávidí demokracii jako politický systém, který je nám vlastní a který se pokoušíme obtížně zdokonalovat k našemu prospěchu, nenávidí rovnost obou pohlaví, jež je pro nás zcela samozřejmá, protože je neslučitelná s jejich pohledem na svět, nenávidí svobodu, jíž si ceníme nade vše, a, snad nejvíc ze všeho, nenávidí vzdělání a moudrost, neboť instinktivně cítí, že pro ně znamenají smrtelné nebezpečí. Proto také na územích, která ovládají, zavírají školy, proto znemožňují nejen dívkám a ženám, avšak těm zejména, vzdělávat se a učit se, proto udržují obyvatelstvo, jemuž vládnou, ze všech sil v nevědomosti, protože škola, vzdělání, svoboda myšlení – to všechno podrývá jejich moc a jejich sílu.“ Na těchto větách nemusím po roce změnit ani jediné slovo. Tato hrozba navíc v uplynulém roce nijak nezeslábla, naopak, je stále silnější.

Učiňme proto, každý sám za sebe, i všichni dohromady, vše proto, abychom v příštím roce mohli mluvit jinak, v optimističtějším duchu než dnes. Dovolte mi zmínit ještě jednu věc, která se dnes udála. Skutečnost, že dnes dopoledne nechala policejní ochranka na Albertově vzdát poctu odkazu 17. listopadu 1989 jen několik málo studentů a jejich učitelů, zatímco většina musela zůstat za policejními zátarasy, mě naplňuje nejen smutkem, ale i rozhořčením. Nemají-li studenti 17. listopadu volný přístup na Albertov, je to, bez ohledu na jakákoli bezpečnostní opatření, špatně. To, k čemu dnes došlo, se nesmí již nikdy opakovat!

Vážené dámy, vážení pánové,

je pro mě velkou ctí, že jsem k Vám dnes mohl jako rektor Univerzity Karlovy při této slavnostní příležitosti promluvit, že jsem mohl vzpomenout obětí temných událostí z listopadu 1939, stejně jako připomenout události, jež stály před čtvrtstoletím na počátku naší dnešní svobody. Vyjádřili jsme podporu a soucit s obětmi pařížských atentátům, Jsem hluboce přesvědčen o tom, že my všichni, kteří se jsme se tady dnes sešli, sdílíme stejné anebo velmi podobné myšlenky a pocity, že nám všem jde a vždycky půjde o zachování toho nejcennějšího odkazu událostí, které jsme si dnes připomněli, a sice svobody a demokracie.

Děkuji vám za pozornost.




Velikost písma A A A

Nahoru
Tisk PDF verzeTextová verze

© 2012 Univerzita Karlova
Ochranná známka
Kontakty

REDAKCE
E-mail: forum@cuni.cz
Tel.: 224 491 394
Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1


ISSN 1214-5726     Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.