Tomáš Sachr • 22. října 2004

Bezdomovcem v centru Paříže

Scéna odehrávající se u kraje silnice nedoznala zásadních změn. Dvě Francouzky, ne starší než dvacet let, mávají na projíždějící taxíky, střídavě ve stoje, střídavě rozvalené na obrubníku posypaném prvním podzimním listím. Přesunuli se jen z opačné strany bulváru Saint-Germain blíže k nám. Mají smůlu, auta je míjejí, snad proto, že už pasažéry vezou, na první pohled malátné pohyby schlíplých dívek ale zřejmě ani nevzbuzují dostatek důvěry v kvalitní zákazníky. A možná na tom díl viny neseme i já a má přítelkyně Dana. Jen pár metrů od nich jsme totiž rozbili tábor na jedné z laviček lemujících širokou, osvětlenou ulici. O lavičku dál leží bezdomovec přikrytý novinami. Pod korunami vzrostlých stromů strávíme následující čtyři hodiny, které nás dělí od prvního ranního autobusu.

Jsou dvě hodiny po půlnoci a já mám konečně čas rekapitulovat, jak se vlastně poskládaly události uplynulého půldne a proč sedím na bulváru uprostřed Paříže a kouřím jednu cigaretu za druhou, chvílemi kontrolujíc přítelkyni, schovanou ve spacáku na odvrácené straně dvojlavičky.

Vlakem z Evry nechám se vézt

Do města na Seině nás přiváží asi pětadvacetiletý Francouz, živící se údajně testováním počítačových her, až v pozdních večerních hodinách. Už samotný fakt, že ruku se vztyčeným palcem jsme poprvé zvedli u samoobslužné benzínové pumpy na okraji Remeše se západem slunce, znamenal sázku do loterie. O tom je ale nakonec celé stopování. Můžete mít jasnou představu, kam a kdy se chcete dostat, ta se ovšem jen zřídka protíná s realitou. Sympatický, hubený mladík, mířící na předměstí Paříže Evry, znamená nejisté, přesto přitažlivé východisko. Hrajeme jeho hru.

Evry je jedním z imigrantských center pařížské aglomerace. Přestože se snažíme zapudit každou jen náznakem xenofobní myšlenku, mezi několika desítkami černých imigrantů a skupinkou osmi Číňanů se dostavuje pocit skličující tísně. V dvoupatrovém vlaku RER, mířícím z nádraží v Evry do centra Paříže, se najde několik postav, vystupujících z bezejmenného davu. Urostlý černoch špulící přes opěradlo sedačky rty na Danu, která se do té chvíle nestihla převléci z krátké sukně, čtyři rapující teenageři kolem na podlaze položeného magnetofonu nebo dva mladí černoši pokřikující cosi po posledním, kolegy na předchozí stanici opuštěném, Číňanovi

Krátké rukávy a slovanská vzájemnost

Padá rychlé rozhodnutí, cílem se stává pařížské vlakové nádraží Gare de Lyon. „Tam jistě stojí velká osvětlená hala plná lidí, s automatem na čaj a snad i několika lavičkami, kde vyčkáme kuropění,“ myslíme si. Naše představa je ale zcela lichá. Po chvíli bloudění v nekonečných koridorech pařížského velkonádraži, překračujíc spící bezdomovce a odmítajíc nabídky pochybných překupníků zjišťujeme, že něco jako hala tu vůbec není. Nevidíme tu ani žádné zaměstnance. „A jízdenky si kupujte v automatech, snad nedoufáte, že zaměstnanci tu zůstávají přes noc,“ jako by tu stálo na zdi. Činíme další rychlé rozhodnutí, dobíháme poslední metro a vydáváme se do samého srdce města.

Place de la Concorde před námi otevírá impozantní pohled na noční Paříž. Nad hlavou co chvíli proletí kužel bílého světla z reflektoru rotujícího na špičce Eiffelovy věže. Kamenná dlažba všude kolem vtiskuje místu zvláštní charakter, je tu prázdno a přece po mnohaproudové silnici projíždějí desítky aut. Jen ta auta zahání pocit osamělosti, až v přilehlých uličkách potkáváme první noční chodce. Hledáme otevřenou kavárnu nebo bar, kde bychom přečkali alespoň část nakrojené noci. Marně, páteční veselí, zdá se, v Paříži končí s půlnocí. Není chladno, ale krátké rukávy a nohavice už nejsou tou nejvhodnější kombinací do nočních hodin poloviny září. Ještě se převléknout, podarovat cigaretou muže, který pro ni opustil místo noclehu u nedalekého křoví, zbavit se dvou Poláků, nemajících evidentně nic lepšího na práci, než přisednout k ověšeným turistům a nabízet své přátelství, pak až můžeme vyrazit dál.

Přecházíme Seinu a sami sebe přesvědčujeme, že přečkat noc v některé z restaurací je jistě lepší, než zavrhnutá možnost vystoupit z posledního nočního metra dále od řeky a pokusit se najít některou ze studentských ubytoven, u nichž není jisté, že nejsou zaplněny, respektive, že hosty vítají i po půlnoci. Jsme unavení.

To vám nezávidím

Za mostem potkáváme dvojici policistů. Stručně vysvětlujeme naší situaci a ptáme se po blízké otevřené restauraci, ubytovně, zkrátka místu, kde je možno vyčkat do ranních hodin. Oba jsou údajně rodilí Pařížané, podsaditý, menší čtyřicátník s knírkem i vytáhlý mladík s kostnatou tváří. Příliš nám ale nepomohou, jejich odpovědi směřují do slepé uličky. „Nevíš o něčem takovém?“ Ptá se ten menší a kulatou čepici si posune výše z čela. „Ne, ne, už je tu všude zavřeno,“ kroutí hlavou hubený. „Hm, myslím, že už teď nic nenajdete, jedině tu bezdomoveckou ubytovnu. Tam bych ale nechodil, moc bezpečno tam není. Tedy, povím vám, že vám nezávidím,“ obrátí se zpátky na nás se zvláštně přimhouřenýma očima a roztáhne koutky úst pod vousy. Přesto pánům děkujeme a „v plné polní“ pokračujeme směrem k bulváru Saint-Germain – dlouhé, široké třídě, kde, jak doufáme, přeci jen všechny podniky ještě nezavřeli.

Potkáváme více lidí, zdá se, že směr je správný, potvrzují nám to i ti, které oslovíme. Francouzi se vyznačují tím, že každá místní vzdálenost pro ně časově odpovídá deseti minutám. Téměř pravidelně se ale z deseti minut stává hodina, batohy s dvoutýdenním domovem na zádech jsou přitom další minuty navíc. Přece, presso v přeplněné noční kavárně se stává skutečností, jen o té ceně nesmí člověk příliš přemýšlet. Do rána by taková pressa vydala téměř na ubytování v hotelu a sedíme u stolku na ulici, uvnitř volno není, na hledání jiné kavárny chybí sil. Lavička opodál by znamenala jen drobnou změnu.

Dvěma mladým Francouzkám v zoufalém tanci s rozevlátýma rukama uprostřed silnice, do něhož vkládají zbytek svých sil, zastavuje projíždějící taxík. Mně se stále daří držet víčka otevřená a pro sebe si šeptám „dobré ráno, Paříži.“ Skrze žloutnoucí listí nad hlavou sice rozeznávám jen monotónně tmavou oblohu, hodiny už ale pokročily.

Komentáře
	1-.-1.2004 01: 1:4:	(izolda)..
	1-.-1.2004 07: 2:0:	(Romana)no comment..
	1-.-1.2004 17: 1:3:	(chozze)n..