ČLOVĚK MUSÍ HOŘETI

Knihovna KTF UK – Centrální katolická knihovna připravila na závěr roku výstavu věnovanou opatu želivského kláštera Bohumilu Vítu Tajovskému (1912-1999).

Opat Tajovský pocházel z Havlíčkobrodska z katolicky založeného rodu. Od mládí se rozhodoval mezi teologií, přírodními vědami a historií, přitahoval ho zasvěcený život. Po studiu bohosloví vstoupil v r. 1934 do noviciátu premonstrátů želivské kanonie. V r. 1937 složil věčné sliby a byl vysvěcen na kněze, v klášteře se věnoval knihovně a archivu. Přitom vypomáhal v duchovní správě jako katecheta, kazatel a vzdělavatel Orla.

Ve válečných letech učil na gymnáziu v Humpolci náboženství, filosofii, dějiny a latinu. V lednu 1948 byl zvolen opatem, po únorovém komunistickém převratu byl nejprve zbaven místa profesora a 30.1. 1950 zatčen v souvislosti s tzv. čihošťským zázrakem. Byl odsouzen v inscenovaném procesu s představenými řádů na 20 let vězení. Strávil 10 let na Pankráci, Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V r. 1960 byl propuštěn na amnestii. Až do odchodu do invalidního důchodu v r. 1971 pracoval jako lesní dělník, topič a podnikový archivář. V krátkém období „pražského jara“ 1968 mohl vykonávat kněžskou službu, v r. 1969 mu byl státní souhlas svěcení odebrán. Po celá 70. a 80. léta se pak věnoval tajné formaci premonstrátských noviců a organizování tajného řádového života. Pro mnohé především mladé lidi se stal v té době duchovním otcem a zároveň spojnicí s okruhem křesťanských literátů a výtvarníků Vysočiny, kteří navazovali na dílo Josefa Floriana a Bohuslava Reynka.

Po r. 1989 se zapojil do činnosti Konfederace politických vězňů, Kolpingova díla, Nadace Památníku obětem zla, především však usiloval o obnovu premonstrátského řádu. V r. 1991 se vrátil s bratry do Želiva a obnovil tu život komunity. Zemřel ve svém klášteře 11. prosince 1999, na den přesně 50 let po čihošťském zázraku. Pochován je na želivském hřbitově.

Opat Tajovský byl také literárně činný. Publikoval články především o historii kláštera, v 90. letech poskytl mnoho rozhovorů, účastnil se řady církevních a kulturních událostí. Svou energii, duchovní útěchu a laskavost rozdával až do posledního roku života, kdy část svých opatských pravomocí musel ze zdravotních důvodů postoupit svému budoucímu nástupci. Naplňoval tak beze zbytku své opatské heslo „Ante omnia Deus deinte proximus“ - Nejdřív Bůh a potom bližní.

Za své celoživotní dílo byl v 90. letech opat Tajovský oceněn doktorátem honoris causa řádové university v americkém De Pere a Řádem T.G. Masaryka, stal se čestným členem Řádu maltézských rytířů a čestným občanem města Humpolce.

Na jaře r. 1998 začal pracovat na knize vzpomínek s názvem „Člověk musí hořeti“. Název převzala i současná expozice v CKK. Kromě životopisný dokumentů představuje výstava soubor fotografií zapůjčených Lubošem Hruškou, opatovým přítelem a zakladatelem meditační zahrady Památník obětem zla v Plzni, a korespondenci s historikem dr. Josefem Kalvodou z let 1968 a 1996-1998, zapůjčenou Jiřím Gruntorádem z knihovny Libri prohibiti.

Obrazovou část tvoří především velké černobílé fotografie Aleny Dvořákové, Viktora Fischera a Evžena Sobka, kteří od r. 1993 sledují a dokumentují život želivské kanonie. Ukázky z jejich projektu je možno vidět na internetových stránkách  www.afisphoto.com, více o knihovně na adrese  www.ckk.cz.

Výstava je přístupná od 11.11. 2004 do 2.1.2005, denně od 9 do 17 hodin, v úterý a ve středu do 20 hodin v budově Arcibiskupského semináře, Thákurova 3 v Praze-Dejvicích,

bližší informace na e-mailové adrese:   nebo na tel. 220 181 320.

Jarmila Štogrová