1. dubna 2011

Svět slaví Mezinárodní den dětské knihy

2. dubna uplyne 206 let od narození melancholického pohádkáře Hanse Christiana Andersena. Právě na jeho paměť se v tento den připomíná po celém světě už od roku 1967 Mezinárodní den dětské knihy. O Andersenových pohádkách, ale i o dalších autorech literatury pro děti jsme si povídali s PhDr. Věrou Brožovou, která na katedře české literatury Pedagogické fakulty UK přednáší mj. i literaturu pro děti a mládež.

Hans Christian Andersen je považován za jednoho z největších světových pohádkářů. Jeho pohádky ale nejsou zrovna určeny pro malé děti – na to jsou příliš smutné a někdy až hororové. Jak vlastně k tomu spojení Andersen = symbol pohádek došlo a víme, proč jsou jeho pohádky tak neobvyklé?

Hans Christian Andersen je skutečně jedním z nejkreativnějších světových pohádkářů – už proto, že u něj převážil vlastní výrazný autorský vklad nad pietním přístupem k lidové tvorbě, k folklóru, který jako výraznou estetickou hodnotu začali vnímat už raní romantikové a který obrozenská kulturní hnutí jednotlivých národů přijala jako doklad vlastní svébytné národní filozofie i  historicity. V pohádce např. bratři Grimmové viděli projev „duše národa“, odraz dávných mýtů, obroušených či dokonce pokřivených ústním předáváním. A pokud jde o drsnost některých lidových pohádkových syžetů, či jejich „hororovost“, pak jsou Andersenovy pohádky jen jejich slabým odvarem, i když ty první na folklorních syžetech či jen motivech výrazně stavěly. Stačí si vzít do ruky některé sběry našeho Erbena či pohádky Boženy Němcové, která lidové syžety už více rozvíjela po svém.

Hans Christian Andersen, autoportrét, okolo roku 1830

Co je pro Andersenovu vlastní poetiku nejpříznačnější a co se pozná na první pohled, je melancholie, smutek, který jste zmínila, ale i ironie v pohledu na reálný chod světa, v němž berou za své mnohé iluze jeho hrdinů. Je jedno, jestli je to malá mořská víla, statečný cínový vojáček, ošklivé káčátko či chvástavý seschlý vánoční stromek, který nepochybuje, že opět  zazáří ozdobami a svíčkami – než ho rozřežou do kamen. Romantický rozpor světa a srdce se tu nese v nejrůznějších polohách a fakt, že Andersen jako jeden z prvních začal do postav svých pohádek  obsazovat obyčejné neživé věci,  na tom nic nemění, právě naopak. Na rozdíl od evropských romantiků, z nichž řada také psala původní autorské pohádky, Andersenovi k popularitě dopomohla i hovorovost jazyka a vypravěčská bezprostřednost. V Čechách byl poprvé přeložen z německého vydání v roce 1863, a i když ke konci století byl jeho styl často puristicky upravován a dobová prudérnost v jeho textech tlumila některé motivy, stále byl vnímán jako vzor původní autorské pohádky.

Když už mluvíme o malých čtenářích či posluchačích, pak některé jeho příběhy skutečně vyžadují „dospělý“ nadhled. Není ale řešením Andersenovy texty mrzačit, nivelizovat jeho způsob vyprávění. Na mysli mám dnes běžně prodávané knížky, kde je text na druhém místě, až po obrázcích, obvykle z dílny Walt Disney (a kde se např. princ a mořská víla nakonec stejně vezmou).   

Občas bývá zmiňováno, že on ale nechtěl být považován za pohádkáře, pohádky nepovažoval za plnohodnotnou tvorbu. Je to tak?

Nemyslím si to. Ano, pokud se podíváme na jeho života běh (který ostatně zidealizoval ve vlastní biografii Pohádka mého života), pak vidíme, že zpočátku toužil prorazit hlavně jako divadelník a dramatik, byl znám jako románopisec i básník. Domnívám se, že právě pohled básníka a dramatika se v jeho pohádkách spojil natolik šťastně, že už ty první (od roku 1835 vycházely v sešitech vždy před Vánocemi) mu zajistily čtenářský i komerční úspěch, což nešlo přehlédnout. Je však také pravda, že řada ze série jeho 156 pohádkových příběhů má blíže k próze, k sentimentální povídce, často s řadou symbolů. Také od roku 1843  až po 70. léta 19. století vycházely s titulem Pohádky a příběhy, na rozdíl od těch starších Pohádek vyprávěných dětem. Zacílení k dospělému čtenáři je tu velmi patrné.  


Se jménem Andersena je spojena ještě jedna akce pro děti – knihovny pořádají Andersenovu noc. Můžete přiblížit, co je to za akci?

Na to by bylo lepší se zeptat v Klubu dětských knihoven SKIP, který Noc s Andersenem, jak se akce oficiálně jmenuje, zpopularizoval a rozšířil po stovkách knihoven v Čechách i na Moravě. Jedná se o akci na podporu dětského čtenářství, kdy děti nocují v knihovnách, ale než se uloží k spánku, čeká je řada soutěží, malování, setkání s pohádkovými bytostmi z dětských knížek, ba tam, kde je to možné, i s autory, ilustrátory či herci, kteří literaturu pro děti interpretují v médiích. Samozřejmě se tu hodně předčítá – tak taky celá akce začala. Klobouk dolů před knihovníky, Noc s Andersenem vnímají jako jeden z vrcholů celoroční práce s dětským čtenářem, ne jako izolovaný efektní počin.

Samozřejmě, že prožít dobrodružnou noc v knihovně má své kouzlo, dokonce takové, že, jak jsem slyšela, někdy kapacita dětského oddělení nestačí. Pokud vím, letos se v knihovnách spí z pátku 1. 4. na sobotu 2. 4. Na Noci s Andersenem  je také úžasné, že z Uherského Hradiště, kde knihovníci ten nápad dostali, postupně expandovala do řady knihoven v Evropě i v zámoří – údajně se třeba čte i v Sydney.

I v české literatuře najdeme díla určená dětem, která některé děti jen obtížně zvládaj. Mám na mysli třeba Karafiátovy Broučky.

Určitě to však není kvůli způsobu Karafiátova vyprávění. To je naopak při své dodnes ohromující jednoduchosti a přístupnosti i velmi malým dětem tak vjemově bohaté, že je to až s podivem. Navíc opakující se pasáže, dané tady střídáním ročních období, mnohostrannou smyslovost stupňují a posilují.

Uvědomila jsem si to nedávno, když jsem o Broučcích psala větší studii a znovu je několikrát četla – ne náhodou právě tato útlá knížka, první opravdu autorská pohádka v české literatuře, způsobila takový rozruch na konci století, kdy byla, sedmnáct let po svém vydání, „objevena“ autory z Masarykova okruhu. 

Volání po tom, aby estetický rozměr byl v literatuře pro děti vnímán jako důležitý výchovný činitel, tu najednou našlo konkrétní argument. V kontextu dobové produkce pro děti Broučci zapůsobili jako zjevení – mimochodem i proto, že byli vnímáni jako výchovně laskaví, přestože se nevyhýbali žádným neobvyklým životním situacím. Problém je v tom, že tehdy se jimi nemyslela smrt, ta patřila k životu, ale rozpaky budilo spíše milostné Broučkovo trápení, jeho nezdařené námluvy s Verunkou, a také detaily z rodinného života, včetně narození jeho početných dětí. Dnes životní zkušenosti poslední problémy naprosto smývají a zbývá jen ten definitivní odchod nejbližších a pak i smrt celé rodiny – a poslušnost Bohu a řádu věcí.

Z historického kontextu víme, že poslušnost byla hlavní dětskou ctností a např. v dobových tzv. „výstražných povídkách“ se umíralo daleko častěji a krutěji. Ale to je argument pro dospělé, ne pro dítě. Záleží tedy na rodiči, který předčítá. Ten své dítě zná nejlíp, ví, co unese, co mu může způsobit trauma. Jen připomínám, jak téma smrti postupně přestává být tabu i v nové české literatuře pro děti – tak jako se o konci života začalo více mluvit v celé společnosti.  Úpravy textu, které jsem měla v ruce, nic neřeší, jen opět poškozují jedinečnost Karafiátova stylu. Jeho kvality mimochodem ocenil Gustav Gamma Jaroš v první recenzi, která roku 1893 ke Karafiátovým Broučkům přitáhla pozornost nejširší veřejnosti, velmi příznačně: „je to knížka znamenitá, možno říci snad nekrásnější květ naší české literatury dětské. Básníka jejího s rozvahou lze nazvati českým Andersenem, nota bene!“                 

Autorem, jehož naopak miluje už druhá generace dětí, je Václav Čtvrtek, který by se v těchto dnech dožil 100 let. V čem je kouzlo jeho pohádek?

Ty nejznámější, zpopularizované zvláště televizními Večerníčky, buď po svém, s humorem situačním i slovním  reagují na motivy z tradičních českých pohádek a jejich příznačné lidové hrdiny (pohádky o loupežníku Rumcajsovi a jeho rodině, o tom, jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni, o formanu Šejtročkovi), další, o lesních skřítcích Křemílkovi a Vochomůrkovi, o víle Amálce a žabce Márince, o Makové panence a motýlu Emanuelovi vytvářejí vlastní poetický svět. Také pro Čtvrtka platí, že jeho vypravěčství je jednoduché a přitom nezaměnitelné, vrostlé do národní tradice a přitom nesmírně osobité.

Na Václava Čtvrtka letos zaměřili svou pozornost i odborníci a připravili mezinárodní konferenci. Co se na ní bude řešit a kdo bude mezi účastníky?

Program se teprve sestavuje v organizačním centru, které má hlavní stan (jak jinak) v Knihovně Václava Čtvrtka v Jičíně, nechci předjímat.  Důležité je, že nejde o nějakou nárazovou a pietně laděnou připomínku Čtvrtkova výročí: v Jičíně už řadu let prokazují, jak dovedou literární odkaz autora, který tu jako dítě v době první světové války žil u svého dědečka (a Jičín zpopularizoval svým pohádkovým loupežníkem Rumcajsem), přiblížit živě a kreativně. Proslulá je třeba akce na konci prázdnin Jičín město pohádky, na kterou se sjíždějí děti se svými rodiči, v průběhu roku pak dílny s literárními náměty pro děti i pro učitele. Čtvrtek psal nejen pohádky, ale i příběhy ze života dětí, divadelní hry, byl dlouholetým rozhlasovým pracovníkem, řada jeho pohádek je díky televizi i rozhlasu spojována s konkrétními výtvarníky a hereckými interprety. Zvláště díky médiím je populární i v zahraničí.

To všechno umožňuje postavit program ve značné šíři, mezioborově, a jičínští se o to s dalšími spoluorganizátory snaží. Že vedle města na programu i doprovodných akcích participuje řada institucí a organizací od Ústavu pro českou literaturu přes Památník národního písemnictví po Pekařovu společnost je jen potěšující a jsem ráda, že se organizační práce od samého počátku účastní i moje domovská katedra české literatury Pedagogické fakulty UK.    

(Lucie Kettnerová)     






Velikost písma A A A

Nahoru
Tisk PDF verzeTextová verze

© 2012 Univerzita Karlova
Ochranná známka
Kontakty

REDAKCE
E-mail: forum@cuni.cz
Tel.: 224 491 394
Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1


ISSN 1214-5726     Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.