Marek Frauwirth (8. 12. 1911, Zakopane – 17. 11. 1939, Praha)

Mezi devítkou studentů popravených 17. listopadu 1939 byl po všech stránkách výjimečný.

Původem Slovák. Z židovské rodiny. Levicový aktivista. Nikoli funkcionář, ale spíše člověk přímých akcí. Se zálibou v umění, zcestovalý, znalý pěti cizích jazyků. Výrazně zapojený v odboji. Osobnost, která zaujme na první pohled. Proč se dostal na popraviště právě on?

Marek se narodil Chavě a Henrikovi Frauwirthovým v roce 1911 v polském Zakopaném, kam se rodina přestěhovala z Bardějova. Měl šest sourozenců, čtyři bratry a dvě sestry. Po začátku první světové války, když otec narukoval, se rodina přesunula zpět na Slovensko do Tvrdošína, malé obce pod Tatrami.

Na střední školu odešel Marek do Banské Bystrice, kde maturoval na obchodní akademii. Získal pak místo jako účetní u firmy Terrazzo v Bratislavě a později se přesunul za lepším místem do Berego-Mukačevské banky na Podkarpatské Rusi. Táhlo jej to ale do Prahy, v roce 1932 se tam odstěhoval a o dva roky později se zapsal na Vysokou školu obchodní, která byla součástí ČVUT.

Během studií toho stihl hodně. Pracoval postupně v letecké továrně Walter jako účetní, ve firmě obchodující s drahými kovy a později vedl dámské oddělení obchodního domu Baťa na Václavském náměstí.

Zároveň hodně cestoval. Jeho deníky zachycují putování po Polsku, Sovětském svazu, Finsku, Norsku, Švédsku, Dánsku, Německu, Rakousku a Itálii. Většinou jezdil stopem, přespával v ubytovnách nebo pod širákem. Na svou poslední cestu se vydal ještě v létě 1939 do Itálie. Cestoval přes Vídeň, kde jej podle deníkového záznamu zarazila cedule v bistru: Židy neobsluhujeme.

Marek se angažoval i politicky. Byl členem levicové Jednoty nemajetných a pokrokových studentů a působil ve Společnosti přátel demokratického Španělska.

Zajímal se také o výtvarné umění a divadlo, hrál na housle i na kytaru, zpíval. Jeho umělecké zájmy jej dovedly až k tomu, že se rozhodl zapsat na konzervatoř ke studiu režie. Dvě školy zároveň ale nestíhal, a tak po dvou letech skončil.

V roce 1939 dokončil Vysokou školu obchodní, kde získal titul inženýra. Po prázdninách se v září 1939 zastavil na Slovensku, rodina jej přesvědčovala, ať zůstane, ale Marek se rozhodl pro návrat do hlavního města protektorátu.

Opět se zapsal na Vysokou školu obchodní, začal pracovat na disertační práci a zároveň získal zaměstnání na slovenském konzulátu v Praze. S vědomím konzula Pavola Bujnáka se tam pod krycím jménem „Ing. Marek“ podílel na vydávání falešných pasů, kromě jiného i židům a odbojářům, kteří se potřebovali dostat z protektorátu. Celkem jich bylo na konzulátě ilegálně vydáno 2216. Zároveň se zapojil do roznášení odbojových letáků.

V den Opletalova pohřbu se mu přihodila nepříjemnost. Dost mrzutá i v normální době, za války však smrtelně nebezpečná, zvlášť když je člověk odbojář. Marek ztratil aktovku, ve které měl protinacistické letáky. Je možné, že právě na základě tohoto nálezu si pro něj 17. listopadu v půl páté ráno přišlo gestapo.

Jeho smrt přitom byla jen první tragédií, která rodinu za války postihla.

Oba rodiče zemřeli v plynové komoře v Osvětimi, bratři Jakub a Leopold zahynuli i s rodinami v koncentračním táboře Lublin-Majdanek, sestra Berta byla i s dětmi zastřelena během slovenského národního povstání. Přežili jenom bratři Maxmilián (ukryl se v horách, kde pomáhal partyzánům) a Josef (také jeho manželku zastřelili Němci, on sám byl osvobozen v koncentračním táboře v Dachau) a sestra Rose, která emigrovala ještě před válkou do Spojených států.