Petr Cajthaml, vedoucí Archivu Univerzity Karlovy • foto: Archiv Univerzity Karlovy • 12. listopadu 2014

Lubor Zink (20. 9. 1920, Klapý – 6. 11. 2003, Ottawa)

Má patrně hlavní zásluhu na tom, že se připomínka utrpení českých vysokoškoláků stala studentským svátkem národů bojujících proti nacismu. Po roce 1948 však z oficiální historie českého studentského hnutí vypadl. Talentovaný novinář a básník Lubomír Zink odešel po únorovém převratu v roce 1948 do svého druhého exilu. Radikální hlasitý antikomunista se nehodil do upravené tradice. Většinu svého života prožil v Kanadě, kde je vnímán jako jeden z velkých politických novinářů 20. století.

Má patrně hlavní zásluhu na tom, že se připomínka utrpení českých vysokoškoláků stala studentským svátkem národů bojujících proti nacismu. Po roce 1948 však z oficiální historie českého studentského hnutí vypadl. Talentovaný novinář a básník Lubomír Zink odešel po únorovém převratu v roce 1948 do svého druhého exilu. Radikální hlasitý antikomunista se nehodil do upravené tradice. Většinu svého života prožil v Kanadě, kde je vnímán jako jeden z velkých politických novinářů 20. století.

Narodil se v rodině učitele a legionáře. V roce 1938 maturoval na reálce v Lounech. K jeho zájmům patřilo malování a literatura (již jako středoškolák psal básně), jako svůj studijní obor však zvolil ekonomii, zapsal se na Vysokou školu obchodní, která byla součástí ČVUT. Po nacistické okupaci se zapojil do domácího odboje, na starém psacím stroji vytvářel letáky, které následně rozšiřovala skupina studentů. Zinkovy letáky mimo jiné vybízely k účasti na demonstraci 28. října 1939.


Po 17. listopadu 1939 se rozhodl odejít do zahraničí. Přes Slovensko, Balkán a Blízký východ odjel do Francie, kde vstoupil do Československé armády, po porážce Francie byl evakuován do Anglie. V československém vojsku ve Velké Británii absolvoval školu důstojníků v záloze. Zapojil se do činnosti skupiny vojáků-vysokoškoláků, kterým se podařilo k prvnímu výročí 17. listopadu v roce 1940 obnovit v exilu činnost Ústředního svazu československého studenstva. Přispíval do exilových i anglických časopisů, publikoval válečnou poezii. Byl v malé skupině studentů, která přišla s myšlenkou prohlásit 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Pro své literární a propagační schopnosti byl pověřen úkolem představit příběh českých studentů světové veřejnosti. Jím sepsaná brožura The Stormy November 1939 byla díky pomoci britské diplomacie a propagandy rozšířena na univerzity v celém nacisty nekontrolovaném světě, později byla přeložena do dvaceti jazyků.

V předvečer druhého výročí, 16. listopadu 1941, přečetl Lubor Zink na shromáždění zástupců studentů 14 národů svobodného světa provolání, které vyhlašovalo 17. listopad Mezinárodním dnem studenstva. Stalo se tak „ve snaze vyjádřit hlubokou úctu popraveným československým studentům, kteří první v Evropě na podzim 1939 dali podnět k masovému odporu proti okupantům“. Vyhlášení Mezinárodního dne studenstva mělo ohlas na celém světě.

Přes své angažmá ve studentské diplomacii a protinacistické propagandě zůstával Lubor Zink vojákem zahraniční armády a jako příslušník Československé samostatné obrněné brigády se zúčastnil obléhání Dunkerku. Po osvobození byl pověřen přípravou prvního poválečného studentského kongresu, který se konal v Praze, v červenci 1945 se kvůli tomu vrátil do Londýna, kde působil přípravný výbor. Po návratu do vlasti byl jmenován tiskovým atašé ministerstva zahraničních věcí, připravoval každodenní relace zahraničního vysílání Československého rozhlasu.

Krátce po událostech v únoru 1948 odešel znovu do exilu. Nejprve se s rodinou znovu usadil ve Velké Británii. Profesně zakotvil v BBC, anglickém veřejnoprávním rozhlase. Nejprve pracoval v monitorování českého vysílání, později připravoval relace pro anglické vysílání. Od roku 1951 sedm let pracoval jako zpravodajec pro americkou zpravodajskou službu v Německu, mimo jiné připravoval antikomunistickou letákovou propagandu šířenou v Československu.

Svět tajných služeb opustil v roce 1958. V tomto roce se přestěhoval do Kanady, která se stala jeho definitivní druhou vlastí. Stal se významným kanadským novinářem a proslulým politickým komentátorem. Aktivně se zapojil i do tamějšího politického života. V šedesátých letech byl poradcem liberálního premiéra Lestera Pearsona. V sedmdesátých letech kandidoval za kanadskou Konzervativní stranu. Ve své novinářské činnosti zůstával aktivním antikomunistou, věnoval se kritice politiky Sovětského svazu a jeho satelitů.

Změnou režimu v Československu v roce 1989 byl zklamán, hodnotil ji jako sérii kompromisů s komunisty, kteří neztratili svoji moc. V devadesátých letech adresoval české veřejnosti několik výzev volajících po navázání na demokratické, nekomunistické tradice meziválečného Československa. Zemřel 6. listopadu 2003 v Ottawě.












Velikost písma A A A

Nahoru
Tisk PDF verzeTextová verze

© 2012 Univerzita Karlova
Ochranná známka
Pokyny pro autory
Kontakty

REDAKCE
E-mail: iforum@cuni.cz
Tel.: 224 491 394
Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1


ISSN 1214-5726     Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.